Žáci si přejí, aby jim učitel pomáhal v osobních problémech. Je na to připraven?

S jakými osobními, vztahovými a sociálními problémy se může učitel ve třídě setkat?

Třídu si můžeme představit jako zmenšený model společnosti. Jakýkoliv problém, který se vyskytuje ve společnosti, se může objevit i ve třídě. Skupina dětí ve třídě může být konfrontována všemi známými mezilidskými problémy, jako jsou osobní potíže a tížívá životní situace jednotlivce, osobnostní rozdíly členů, nedorozumění a to často i podobě patologie, jako je šikana, násilí a podobně.

Znamená to, že by měl být učitel tak trochu expertem na všechny mezilidské a osobní problémy?  Nebo spočívá hlavní odpovědnost za řešení těchto problémů v rodině?

Ideálně by je samozřejmě měla řešit především rodina. V současné době ale zhruba polovina dětí nežije ve své původní rodině. Ani v původní rodině navíc dítě nemusí mít ideální podmínky. Řadu problémů si dítě do školy nese právě z rodiny. Učitel nemá šanci do těchto problémů přímo zasahovat nebo je řešit. Měl by je ale být schopen rozpoznat, vnímat a poskytovat žákovi sociální oporu, najít si pro něj čas, vyslechnout ho a povzbudit.

Důležité je ale především to, jak učitel ovlivňuje atmosféru třídy a tím i vztahy mezi žáky.

Z výsledků dotazníkového šetření projektu „Klima školy – každý se ve škole cítí dobře“, kterého se zúčastnilo kolem 2 800 žáků základních škol, vyplývá, že žáci chtějí, aby jim učitel pomáhal jejich problémy řešit. V naprosté většině případů uváděli, že když učitel situaci řeší, nebo žáka alespoň vyslechne, tak mu tím pomůže nebo situaci minimálně nezhorší. Když učitel neudělá nic, má žák pocit, že situaci zhoršuje.

Co může třídní učitel dělat, aby k problémům mezi žáky nedocházelo?

Může do svých hodin - i třídnických - zařadit preventivně jisté aktivity, besedy, hry a cvičení, která mají za cíl trénovat sebe-porozumění, vzájemné naslouchání, přijatelné vyjadřování negativních emocí nebo základy psychohygieny. Existuje k tomu již dostatek literatury. Například je k dispozici Nápadník 65 aktivit pro podporu dobrých vztahů, který je v rámci projektu „Klima školy – každý se ve škole cítí dobře“ k dispozici školám zdarma. Tyto aktivity ovšem budou mít smysl jen v případě, kdy učitel jedná v souladu s tím, co říká. Mám na mysli učení nápodobou, které má podstatně větší vliv než to, co je pouze řečeno.

Co může třídní učitel dělat, když už problém nastane?

V první řadě si musí zajistit dostatek informací o povaze problému „od všech zúčastněných stran“.  V žádném případě by neměl jednat zbrkle, na základě prvního dojmu nebo jednostranných informací. Mohl by tak rychle ztratit pracně vybudovanou důvěru. Pak by měli všichni zúčastnění navrhnout řešení. Hledá se řešení, které je přijatelné pro všechny. Dále je třeba sledovat, jestli žáci plní to, na čem se všichni domluvili. Vždy je ale třeba postupovat velmi citlivě, obezřetně a individuálně – osobní pohovor, či rozmluva nebo domluva může být v určité situaci efektivnější než společná debata či tematické vyjádření. Učitel by při řešení problému měl také reflektovat sám sebe, být si vědom svých sympatií a antipatií, které mohou mít vliv na jeho rozhodování. Často se také stává, že příčina problému leží mimo dosah učitele, což omezuje možnost intervence. Za těchto okolností by to měl respektovat a přizpůsobit se tomu.

Máte nějaké zajímavé případy z praxe?

Každý, kdo se s dětmi školního věku setkal, nepochybně nějaký „příběh“, kdy se něco řešilo vhodněji a kdy méně vhodně, zná. Vždy to je ale úspěch či neúspěch v tu danou chvíli, s těmi danými lidmi. To, že znám postupy, jak co řešit, ještě automaticky neznamená, že je budu aplikovat vhodně a adekvátně situaci. Při mnoha setkáních se seniory, kdy se hovořilo o tématu „vyučující mého života“ a kdy mohli vzpomínat opravdu z nadhledu, se ukázalo, že si pamatují především osobnost učitele, jeho životní příklad, postoje a autenticitu.

Jako příklad nevhodného přístupu uveďme třeba tento: při hodině hudební výchovy žák ruší. Vyučující použije všem známou melodii a vytvoří „legrační text“, který popisuje žákovo rušivé chování a celá třída má text zpívat. Žák se cítí ponížen, zesměšněn a vůbec není schopen vnímat to podstatné: že rušil v hodině.

Čeho by si učitelé u svých žáků měli všímat?

Důležitá je empatie a vnímavosti k signálům, jako jsou nápadné změny v  chování, výrazu obličeje a těla, úpravy zevnějšku, školního výkonu, v kamarádech a podobně.  Když dítě začne být zamlklé, apatické a plaché nebo agresivní, neupravené … To všechno mohou být indikátory nějaké situace, která si zaslouží pozornost vyučujících, především třídního.

Může na to učitele pedagogická fakulta připravit a jak?

Ano, může a to především v rámci výuky psychologie a pedagogiky či formou výběrových přednášek a seminářů. Budoucí učitele také přirozeně ovlivňují jejich učitelé na pedagogické fakultě – nejen samotnou výukou, ale i osobním příkladem a zájmem.

Kdy by učitel již neměl problém řešit sám a raději se obrátit na odborníka?

Rozhodně ve chvíli, kdy problém koliduje s trestně-právní kvalifikací. V případě podezření na týrání svěřené osoby, násilí, zanedbání povinné péče a podobně. Na odborníka, nebo alespoň kolegu, by se učitel měl obecně vzato obrátit s žádostí o pomoc nebo konzultaci vždy, když získá pocit, „že úplně přesně neví, co teď dělat“.

Velmi často ale stačí být citlivý ke každodenní zpětné vazbě od žáků a kolegů, která je dobrým vodítkem. Na některých školách se také můžeme setkat s jistou formou balintovských skupin (skupinová metoda řešení problému užívaná v psychoterapii, pozn. red.), kdy se vyučující pravidelně setkávají a předávají zkušenosti a rady, sdělují si, co se jim kdy osvědčilo, a co naopak ne. Role vyučujícího je trochu uměním a je k ní potřeba nadání. Ne vše lze naučit a ne každý může být dobrým učitelem.  

Když mluvíte o pravidelném setkávání učitelů, myslíte, že učitelé by měli mít supervizi?

Důležité je, aby učitelé měli možnost konzultovat své kroky s někým, kdo stojí mimo sborovnu a má možnost nadhledu. Nemusí to být přímo supervizor, ale někdo, kdo má v dané problematice zkušenosti. Důležité je také vzájemné předávání zkušeností a sdílení problémů mezi učiteli. 

Před čím varujete? Co by učitelé neměli dělat?

Učitelé by neměli být jednostranně zaujatí. Měli by mít nadhled nad situací, uvědomit si své prožívání a také případné sympatie či nesympatie k žákům. Žáci vnímají nejen řešení samotné, ale i proces jeho tvoření.  Jakkoli jsou pocity nedílnou součásti našich životů, tak při práci s žáky je dobře se přehnaným emotivním reakcím vyhnout. Vždy je třeba pracovat na řešeních ve chvíli, kdy vlna emocí opadne a všechny strany jsou připraveny zapojit i rozum. Naprosto nevhodné je předhazování minulých prohřešků, sarkasmus, ironie nebo motivace srovnáváním s ostatními.

http://www.ucitelskyzpravodaj.cz/zaci-si-preji--aby-jim-ucitel-pomahal-v-osobnich-problemech--je-na-to-pripraven--360/