Škola „made by“ USA

V kolika letech nastupují děti v USA do tzv. mateřské školy? Resp. jestli jsem to dobře pochopila, tak onen v ČR povinný předškolní rok absolvují už v základní škole…?

V Americe začíná povinná (a tudíž státem financovaná) školní docházka v pěti letech. Pětileté dítě nastoupí do ‘nultého‘ ročníku, který se nazývá ‘Kindergarten’, a dále pokračuje do prvního, druhého, třetího, čtvtého, a páteho ročníku v té samé škole. ‘Kindergarten’ je součástí základního vzdělání, je to ročník, kde se děti učí zejména sociální dovednosti (jak spolupracovat, jak řešit problémy – logické, i ty z reálného života), a zvykají si na školní pravidla. Například s učitelem diskutují o pravidlech, která by měl každý ve třídě dodržovat, a společně je sepíší na plakát a vyvěsí ve třídě. Mezi tato pravidla spadá například ‘zvednout ruku, když chci promluvit‘, ‘respektovat ostatní děti’ (jejich názory, ale i jejich svačinu nebo tělo, což znamená ‘nestrkat, nebouchat’, apod.).

Tato šestiletá školní příprava se v USA nazývá ‘elementary school’. Po jejím ukončení dítě nastoupí do další školy (což téměř vždy znamená úplně jinou budovu, jinou ředitelku/ředitele, a jiný učitelský sbor), která se nazývá ‘middle school’. Zde dítě absolvuje šestý, sedmý, a osmý ročník. Poté následuje čtyřleté gymnázium (‘high school’) s ročníky devátým, desátým, jedenáctým, a dvanáctým. Školní docházka je ve Spojených Státech povinná až do ukončení střední školy, proto se často v USA referuje k tomuto školskému systému ‘K-12’ (kde ‘K’ znamená ‘Kindergarten’). Existují samozřejmě i výjimky v podobě soukromých škol (a taktéž venkovských škol - ‘rural schools’), které mohou poskytovat vzdělání v jedné budově od ‘Kindergarten’ až po konec střední školy. Jiné instituce poskytují ročníky K-9, apod.

Mateřská škola (‘pre-school’) jako taková nemá v Americe žádnou jednotnou podobu, není centrálně organizovaná a není poskytována zdarma. Pracující rodiče musí zaplatit soukromou školku či jesle (‘day-care’ pro nejmenší děti, a ‘pre-school’ pro děti tří- a čtyřleté). Školné za rok a jedno dítě může činit 10,000 USD, ale také až 20,000, tj. 1000-2000 USD za měsíc.

Některé státní ‘elementary schools’ poskytují tzv. ‘Pre-Kindergarten’ program, což je státem financovaný přípravný ročník pro čtyřleté děti. Kritéria přijetí jsou jasně daná na federální úrovni: dítě musí pocházet z chudé rodiny a demonstrovat akademickou potřebu tohoto přípravného ročníku. Existují ještě další programy určené na podporu vzdělávání dětí ze znevýhodněných prostředí, jako např. ‘Head Start Program’. Nicméně tyto programy ve výsledku pomáhají jen rodinám v extrémních podmínkách, a nerovnosti ve vzdělání mezi ‘middle class’ a ‘working class’ přetrvávají nebo se zvětšují.

Jaké dovednosti jsou pro nástup do této pre-school požadovány? Co musí dítě nezbytně umět, znát?

Pro přijetí do soukromé ‘pre-school’ instituce není potřeba nic víc, než odpovídající věk dítěte a dostatečné příjmy na zaplacení školného. V některých více výběrových (a dražších) institucích je k přijetí třeba sofistikovaná přihláška či žádost, kde rodič sáhlodlouze popisuje proč si vybral právě tuto instituci, jakým způsobem jeho dítě přispěje k naplňování vize této ‘školky’, jaká jsou jeho očekávání, proč by měla zrovna tato ‘školka’ přispět k celkovému rozvoji jeho dítěte, apod.

Pro přijetí do ‘Kindergarten’ není třeba prokázat konkrétní dovednosti nebo znalosti, nicméně obecně se očekává, ze dítě bude umět abecedu, zvládne se podepsat (tiskacím písmem), bude umět barvy a mít podobné základní znalosti. Různé ‘elementary schools’ pak přistupují k odlišnostem v úrovni dovedností dětí v ‘Kindergarten’ rozdílně. Tradičnější školy mají tendenci vyrovnat rozdíly mezi dětmi - zejména ku prospěchu pedagoga, který pak nemusí k dětem přistupovat individuálně a má ‘jednodušší’ práci. V ‘progresivnějších’ školách se učitelé snaží reagovat na úroveň znalostí dítěte a upravit svůj přístup tak, aby se nejpokročilejší žáci nenudili a nejméně pokročilí nebyli ‘ztraceni‘ a ponecháni vlastnímu osudu, ale aby se naopak ve škole naučili co nejvíce. Tento přístup může mít ovšem i negativní důsledky: dítě, které začne s vyšší úrovní znalostí ma větší šanci získat ‘nálepku’ talentovaného dítěte, která pak umožňuje participaci v náročnějších předmětech, a tím dláždí cestu k akademické dráze na střední škole, která následně umožňuje vstup na univerzitu. Není tedy divu, že rodiče americké střední třídy učí své děti číst například už ve třech letech, a to s tím cílem, aby si dítě během povinné školní docházky udrželo předstih před otatními a tak si zajistilo vstup na výběrovou vysokou školu. Já sama jsem byla překvapená, že pětileté dítě by mělo před nástupem do ‘Kindergarten’ umět všechna písmena. Pokud rodič tedy zanedbá tato nepsaná pravidla, riskuje, že jeho dítě bude ‘pozadu’ hned první den jeho/její školní docházky…

Podle jakých kritérií americký rodič vybírá školu pro své dítě? Jsou známé nějaké „žebříčky“ škol?

V Americe existují školní obvody (‘school districts’) a každý žák spadá na základě svého bydliště do určitého obvodu. Tato škola (ať je to ‘elementary’, ‘middle’ nebo ‘high school’) je pro žáka zdarma a tato škola ho/ji musí přijmout.  Pokud rodiče usoudí, že chtějí pro své dítě jinou školu, existuje několik možností – jak v podobě soukromých, tak státních škol.

Soukromé školy mají většinou lepší výsledky, než státní, ale také vysoké školné, které si málokdo může dovolit, zejména pokud má dvě a více dětí. Specifickým případem soukromých škol jsou školy náboženské, např. katolické. Tyto školy často poskytují stipendia pro nízkopříjmové rodiny a tak umožňují vzdělání různým společenským vrstvám. Lepší výsledky soukromých škol ale nevypovídají nutně o kvalitnější výuce na těchto školách. Zásadní rozdíl je v socio-ekonomickém postavení rodin, které tyto školy vyhledávají a využívají. Jako jinde na světě, děti z bohatších rodin mají i v Americe obecně lepší akademické výsledky než děti ostatní (zejména chudí a minority). Současný pedagogický, sociologický, ale i antropologický výzkum v USA se otázce vzdělanostních nerovností věnuje poměrně intenzivně, a poukazuje nejen na samotné charakteristiky střední třídy, ale zejména na institucionalizovaná pravidla a normy, které ve školách zvýhodňují určité sociální skupiny.

Kromě soukromých škol mají rodiče možnost podat žádost o přeřazení na jinou státní školu. K tomuto úkonu je třeba dostat povolení nejen od školy, která žáka přijímá, ale i z kanceláře odpovídajícího školského okresu. Z vlastní zkušenosti bych řekla, ze většina rodičů o této možnosti ani neví. 

Další dvě možnosti představují státní školy typu ‘magnet school’ a ‘charter school’.  Oba tyto typy škol mají větší volnost v přípravě osnov než běžné státní školy, a přijímají žáky na základě loterie, tj. nemají žádnou spádovou oblast, a žádost o přijetí může podat kdokoli. Jména přijatých žáků jsou každý rok vylosována ve veřejné loterii. ‘Magnet schools’  jsou většinou zřízeny z běžných státních škol v lokalitě, která je obecně nízkopříjmová, s cílem přilákat do školy děti z ostatních společenských vrstev (proto se jmenují  ‘magnet schools’) a spadají pod školský okres (město). ‘Charter schools’ mají ještě větší volnost – mohou si sepsat své vlastní stanovy a nechat je schválit školským odborem – a zodpovídají přímo odboru školství určitého státu, tj. ne okresu či městu. Co se týče výsledků, ‘magnet’ a ‘charter schools’ mají někdy lepší, jindy horší výsledky (v celonárodních testech), než běžné státní školy. Rodič musí o konkrétní škole vyhledat informace, které ho zajímají, a na jejich základě se rozhodnout.

Zpět k původní otázce: o Americe se nedá říci, že by něco bylo typické pro všechny rodiče. Z doslechu a ze seminářů na pedagogické fakultě na University of North Carolina at Chapel Hill tuším, že pro rodiče z pracující třídy je tato otázka vyřešena předem: dítě bude chodit do statní školy, do které podle bydliště patří, a to proto, že tato škola je zdarma, je většinou nejblíže bydlišti, a že poskytuje dopravu dětí do školy a ze školy školním autobusem. Rodiče pracující třídy si většinou – kvůli své pracovní době – nemohou dovolit ani platit školné, ani dovážet děti do školy sami, ať už do soukromé, nebo magnet či charter school. Tyto specifické typy škol většinou nemají k dispozici autobus, a to proto, ze jejich žáci pocházejí z nejrůznějších konců města či okresu (narozdíl od běžných státních škol, kde všchny děti pocházejí z nejbližšího okolí) a rozvoz dětí by trval nepřiměřeně dlouho. Městská hromadná doprava je ve většině Ameriky neexistující, případně nepoužitelná; přičemž vzdálenosti i uvnitř školního obvodu jsou příliš velké na to, aby dítě docházelo do školy pěšky. 

Střední vrstva má volnější ruce a reálnější možnost volby škol pro své děti, což je logicky terčem kritiky mnoha akademiků, kteří vytrvale upozorňují na to, že takzvaná možnost volby v oblasti státního školství není otevřená všem společenským vrstvám, a že tudíž profituje hlavně střední třída. Rodiče, kteří si mohou dovolit investovat čas a energii do vzdělávání svých dětí, většinou velmi dobře zvažují všechny možné alternativy. První možností je koupit dům či se jednoduše přestěhovat do obvodu, který má lepší školu (nemovitostní agentury jsou si toho velmi dobře vědomy a ve svých propagačních materiálech inzerují, pod které školy – elementary, middle, a high school – konkrétní dům spadá).

Dalšími možnostmi jsou již zmíněné soukromé a státní magnet a charter schools.

Školy je možné srovnávat podle výsledků testování organizovaných Odborem vzdělávání konrétního státu, které probíhá ve všech státem financovaných školách (a možná i soukromých, to si ale nejsem jistá). Od roku 2001, kdy byl přijat zákon jinak také nazývaný ‘No Child Left Behind’, jsou všechnny státy povinny testovat plošně matematiku a čtení ve svých státních školách, a to alespoň jednou ročně. V Severní Karolíně se v testování na konci ročníku (EOG=End of Grade Testing) testuje hlavně matematika a čtení/porozumění textu (reading comprehension), a to od třetího do osmého ročníku, ale také  ‘věda’ (science), a to na konci pátého a osmého ročníku. Tabulky pak ukazují, kde se který ročník které školy umístil.

Dále se v Severní Karolíně dělají testy na konci určitých předmětů, a to například: ‘English I, Civics & Economics, U.S. History, Algebra I, Algebra II, Biology, Physical Science‘ (fyzika). Každý rok se celostátně (tj. ve státě Severní Karolína) testují tři z techto předmětů.

Navíc Severní Karolína administruje testy počítačové gramostnosti, psaní (writing assessment, druhý ročník střední školy).

Rodiče také mohou na internetu jednoduše vyhledat jakou kvalifikaci mají učitelé na které škole, jaké je rasové složení žáků školy a výsledky v čtení a matematice podle těchto kategorií, apod.

Některé základní školy nabízejí netradiční pedagogické přístupy (Montessori je docela běžná, alespoň v Severní Karolíně, Waldorfské školy take existují), a rodiče se tak mohou rozhodnout pro filozofii vzdělávání, která je jim nejblíže. Střední školy inzerují procenta žáků, kteří pokračují na vysokou školu, případně na tzv. ‘community college’, což je dvouleté pomaturitní praktické vzdělání (s možností pokračovat ve studiu na vysoké škole, pokud je student později přijat). Střední školy jsou všechny ‘akademické’, nicméně uvnitř těchto škol existují různé – více či méně akademické dráhy (tracking) – které ‘rozřazují’ studenty na ty, kteří budou s nejvyšší pravděpodobností pokračovat na VŠ a na ty, kteří středním vzděláním skončí.

Kromě vyhledávání informací na internetu je možné – a vítané – že rodič vybranou školu předem navštíví, získá informace od ředitele/ředitelky, a je pozván na vizitu do několika tříd, aby získal představu, jak probíha reálná výuka.

Učí se žáci podle společných státních osnov? Nebo mají volnou ruku v rozhodování, co do výuky zařadí? Testuje pak někdo společnou úroveň žáků – kdy? Jak? Kdo?

Každý Americký stát zajišťuje povinné školní vzdělávání (K-12), a to podle svých osnov (např. ‘North Carolina Standard Course of Study‘). Rozhodně společné osnovy ale neznamenají předepsaný obsah každé hodiny, a to nejen proto, že učebnice nejsou stejné pro všechny školy, a to ani uvnitř jednoho státu či města.  Volnější ruce mají soukromé školy, a také magnet schools a charter schools. Charter schools si svůj plán studia sepíší samy a musí být schválen Odborem vzdělávání konkrétního státu. Nicméně většina škol si uvědomuje, že pro to, aby žáci uspěli při přestupu na jinou školu (např. přestup z elementary na middle school a dále pak na high school), je třeba společný základ vyučovat. Státní školy (tedy i magnet a charter) musí každoročně administrovat státem připravené standardizované testy z matematiky a čtení, nicméně v ostatních předmětech mají mnohem volnější ruce (což může být jiné stát od státu). Toto testování organizuje Odbor vzdělávání konkrétního státu, nicméně konkrétní detaily přesně neznám – jelikož testování není zrovna můj obor, a také proto, ze mé nejstarší dítě je teprve v první třídě (First grade).

Jak v běžné škole v USA přistupují ke gramotnostem (finanční, přírodovědná, čtenářská...)? Jak se to promítá do výuky a jak o tom všem jsou informováni rodiče?

O výuce gramotností nevím v podstatě vůbec nic. Jen jsem získala dojem, že se vše velmi prolíná, že v matematické úloze jde nejen o matematiku, ale i o čtení, a naopak; že řešené úlohu jsou problémy ze života, a ne z učebnice, a že děti jsou podněcovány k tomu, aby kladly otázky a samy se chtěly něco o konkrétních problémech dozvědět. Jako rodič – jak je vidět – nejsem zrovna informována o všech těchto gramotnostech. Na druhou stranu ale mám dostatek informací o tom, co se ve třídě děje, kdo jsou kamarádi mých dětí, kdo jsou jejich rodiče, a jak probíhá výuka. Jako rodič jsem byla mnohokrát ve třídě asistovat při psaní, výtvarné výchově i matematice.

Jak se přistupuje ke klíčovým kompetencím (dovednostem: sociálním, pracovním, komunikačním…)? Jak se to promítá do výuky (např. kolik % je v průměrné hodině výkladu, kolik projektové výuky, kolik zpětné vazby, kolik skupinové práce apod.) a jak o tom všem jsou informováni rodiče?

Zde opět mohu mluvit jen na základě vlastní zkušenosti s nultým ročníkem ZŠ, aneb Kindergarten. Ve škole, kam chodí můj nejstarší syn (charter school), se věnují velmi důrazně všem těmto dovednostem – dokonce mám pocit, že celý účel nultého ročníku spočívá právě v tom, aby se děti naučily civilizovaně komunikovat, spolupracovat a vůbec koexistovat ve třídě spolu s mnoha dalšími dětmi a učitelem/učitelkou. Jako příklad procvičování spolupráce děti stavěli společně ze stavebních kostek město, které mělo být plně funkční, tj. pravděpodobně obsahovat požární stranici, školu, knihovnu, poštu, obchod, opravnu aut, apod.  V průběhu roku děti navštívily mnoho malých podniků v nejbližším okolí školy, aby se seznámily s náplní práce různých povolání. Den poté pak třída vždy společně sepsala děkovný dopis a poslala ho poštou (pěkně v obálce a hozením do schránky) do podniku, který jim umožnil zajímavou návštěvu. Jako příklad výuky odpovědnosti a pracovních návyků je možné zmínit úlohu/roli, kterou má žák skoro každý den: jeden má dbát na úklid ve třídě, jiný na seznam přítomných, další je vedoucí řady (když se jde školou ven na velkou přestávku), další má za úkol mazat tabuli, apod. Úlohy se denně mění a každý podle tabulky ve třídě zjistí, kdy je na něm řada s kterým úkolem.

Mnohé z těchto aktivit je ale možné dělat také proto, že v této škole počet žáků nepřesahuje 16 dětí na jednu třídu. K tomu má učitel/ka k ruce většinu času alespoň jednoho dalšího dospělého, nejčastěji rodiče někoho z dětí.

Projektová výuka je jedním ze základních priorit této školy, proto je možné vidět třídy zabývající se celý týden životem mravenců (kteří jsou k nalezení - a ke studiu - na mnoha místech v okolí školy), dinosaury, profesí policie, nebo typy a tvary listů na stromech. Díky tomu, že učitel/ka v každém ročníku (K-5) vyučuje všechny předměty (kromě tělesné, výtvarné, a hudební výchovy), práce na projektech přesahuje z občanské výchovy do matematiky, psaní, společenského chování, až po přírodovědu či zeměpis.

Jsou podle Tebe děti připravovány na budoucí svět (proměnlivý, prodchnutý moderními technologiemi…, svět ve kterém budou oni pracovat)? Pokud ano – jak? Nebo jsou spíš připravovány na svět současný, ve kterém pracují jejich učitelé? Pokud ano - v čem se to např. projevuje?

Zajímavá otázka. A těžko zodpověditelná. Ano i ne. Myslím, že příprava na budoucí svět tkví na ‘naší’ škole v tom, že učitelé neprezentují vědomosti jako něco konečného, jako danou pravdu. Naopak, studenti jsou spíše nuceni přijaté pravdy posuzovat, najít odkud pocházejí, kdo je proč a jako za ‘pravdy’ prohlásil, a případně kritizovat jejich nedostatky. Na základní škole se například diskutuje z jakých zdrojů informace pocházejí, jaké zdroje jsou důvěryhodnější a proč. V tomto smyslu jsou děti připraveny na to, že normy a vědomosti platné dnes nemusí být platné zítra. Konkrétnější přípravu na budoucí svět si sama moc nedovedu představit, a to právě proto, že nevíme, v čem bude spočívat.

Nejpodstatnější podle mě je to, že učitelé na této škole jsou ochotni naslouchat dětem, jejich konverzacím, problémům, a objevům – jedině tak mohou držet krok se změnami ve společnosti a v celém světě. Příprava na svět současný – s využitím informačních technologií, apod. – je jistě součástí výuky, a je štěstí, že alespoň v této škole nejde o přípravu na ‘svět minulý’ (což je také možné a jistě realitou v mnoha jiných školách).

I přes snahu univerzit poskytovat průběžné vzdělání učitelům v praxi, velmi mnoho záleží na původním vzdělání/přípravě učitelů. Nedávní absolventi mnoha pedagogických fakult budou mít jistě jiný přístup, než učitelé, kteří doslovně ukončili své vzdělání před dvaceti lety a od té doby učí stale stejně. A takových je také dost – minulý rok byl natočen nový zajímavý video-dokument o americkém školství (Waiting for “Superman”), který upozorňuje na mnohá negativa.

Jak probíhá testování a hodnocení výsledků vzdělávání? Liší se to hodně „škola od školy“? Kolik se tomu na základních školách věnuje firem? Nebo to dělá stát? Co dělá stát? Co je povinné v rámci evaluace? (v jakých předmětech, v jakých uzlových bodech) Jaké výstupy z testování/dotazníkových šetření dostávají rodiče? Škola? Žáci?

S testováním nemám ani osobní ani pracovní zkušenost. Celonárodní testování na konci ročníků ukazuje, že nejen školy v centrech měst (kde často žijí nízkopříjmové rodiny – na rozdíl od bohatých rodin v na předměstích), ale i celé regiony mají výrazně nižší výsledky, než ostatní. Kontroverzní  ‘No Child Left Behind’ program si dal za úkol tyto rozdíly zmírnit, což se ovšem neděje. Největší rozdíly jsou mezi školami převážně ‘bílými’ a školami převážně menšinovými. Menšiny ve Spojených Státech znamenají zejména černošskou populaci, a nově také přistěhovalce z Mexika a obecně Střední a Jižní Ameriky.

O výstupech z testování si nejsem jistá, každopádně celkové výsledky za školu (včetně výsledků za jednotlivé ročníky, rasové skupiny, a pohlaví) jsou k dispozici na internetu odboru vzdělávání každého státu.

Kromě odboru vzdělávání každého státu se testování věnuje velmi známá nezisková společnost ETS (Education Testing Service), která také produkuje testy (TOEFL nebo GRE) pro univerzitní studenty.

O dalších speciálních firmách nevím, ale jistě nějaké existují. Nicméně školy obecně mají povinného testování „až nad hlavu“, tak věřím, že samy další testování výrazně nevyhledávají. A podobně, firmy nabízející testování by musely nejdříve školu přesvědčit, že jejich testy jsou v něčem lepší nebo nabízejí praktickou zpětnou vazbu. I tak by ale škola musela používat i státní testy.

Když jsme se viděly, říkala jsi, že tě překvapilo množství informací, které škola o žákovi poskytuje. Mohla bys prosím popsat frekvenci, obsah i formu těchto sdělení?

V nultém ročníku (Kindergarten) pan učitel posílal každý pátek jednu stránku (řádkovaní jednoduché, font cca 10!) informací o tom, co se děti za tento týden naučily, co se zrovna probírá, a jak bychom na to doma mohli navázat. Kromě toho se poskytuje zpětná vazba ohledně prospěchu žáka, a to čtyřikrát ročně: po prvním čtvrtletí probíhá takzvaná ‘conference’ mezi učitelem a rodiči, kdy si učitel vyhradí půl hodiny na každého žáka a referuje rodičům o pokrocích a problémech žáka. K tomu dostane rodič bodové ohodnocení mnoha kompetencí, dovedností, znalostí, apod. (nakolik si dítě poradí s logickými problémy, nakolik je samostatné, jak dovede pracovat ve skupině, apod.).  Tato conference se opakuje na konci třetího čtvrteltí. V pololetí a na konci roku dostane dítě psané hodnocení, kde učitel svými slovy popíše pokroky, kterých dítě dosáhlo, ale i oblasti, které potřebují více pozornosti.

Kromě informací o dění ve třídě a o prospěchu žáka poskytuje tato škola každý týden informace o dění na celoškolské úrovni.  Od ředitele je to stránka o koncepčních a jiných zásadních rozhodnutích školy, od zástupkyně ředitele je to stránka o možnostech spolupráce mezi rodinou a školou. Rodiče jsou neustále vybízeni k dobrovolným aktivitám ve škole: mohou se podílet na přípravě a údržbě webových stránek, zasedat v komisi projednávající modernizaci školního hřiště, ale i jednoduše pomoci s údržbou zahrady nebo úklidu v prostorech školy. Škola tak ušetří finance a rodiče mají možnost pozorovat zevnitř chod školy. Několikrát ročně škola pořádá fundraisingové akce typu ‘Jahodový festival’ nebo ‘Literární festival’, na které je třeba zaktivizovat velké množství rodičů, aby se celá akce mohla vůbec uskutečnit.

Kromě dopisu od ředitele a zástupkyně tak rodiče dostávají týdně informace o budoucích školou pořádaných akcích, seminářích, či diskusních klubech pro rodiče. I když mám jako rodič plno práce se samotným sledováním toho, co se ve škole děje, nemluvě o aktivní spoluúčasti na mnohých školních akcích a aktivitách, musím uznat, že alespoň nemám pochyb o tom, co se ve škole s mými dětmi děje, a jak se k nim chovají ostatní spolužáci.

U školy to prý při nakládání a vykládání dětí z aut běží jako „po másle“? Mohla bys mi to ještě jednou znovu přiblížit?

Jak jsem již zmínila výše, veřejná hromadná doprava je víceméně nepoužitelná (s výjimkou velkých měst jako je New York nebo Chicago, ale i tam střední třída neposílá děti do škol v centru, ale do těch ‘lepších’ na předměstích, kam je vozí autem), a školní autobusy ráno dovážejí a odpoledne rozvážejí děti z běžných státních škol se spádovou oblastí. Do soukromých škol, ale i do státních ‘charter schools’ musí rodiče své děti dopravit sami, a to je v 99% autem. Ve škole, kam chodí můj syn, probíhá toto předávání dětí mezi 8:10 a 8:30 asi takhle: Rodič doveze dítě autem ke škole a v zájmu zrychlení celého procesu nezaparkuje a nedovede dítě do školy, ale zařadí se to řady aut, která vede k chodníku před školou. Tam stojí nejčastěji ředitel a zástupkyně (a také alespoň jeden dobrovolník z řady rodičů), a postupně otevírají dětem dveře od aut, vítají je (a tak si spojují tvář dítěte s tváří rodiče), a posílají je do školy. Zapojení ředitele a zástupkyně do opravdového života školy pak umožňuje to, že během několika týdnů oba znají jména všech nových ‘Kindergateňáků’ a vítají je ráno jménem.

Po skončení školního dne v 15:15, se opět před školou utvoří řada aut a jeden z učitelů hlásí vysílačkou s předstihem jména dětí, které mají být vyslány ven k autu (každý rodič dostane od školy výraznou ceduli se jménem dítěte a ročníkem právě k tomuto účelu). Další z učitelů pak pomáhá dětem do auta. Učitelé jsou tak v kontaktu s rodiči a brzy znají skoro všechny děti ve škole jménem. Většina učitelů ve škole si tak hned během prvního roku zapamatuje, že k téhle mamince patří Matouš a k tamté zas Caleb.

Děti, které chodí do školní družiny (after-school program) jsou ve škole až do té doby, než si je rodiče vyzvednou.

O prázdninách jsi svého nejstaršího syna registrovala do první třídy také v ČR. Jaké jsi získala dojmy a zkušenosti z návštěv/oslovení základních škol?

Obecně mám dojmy celkem pozitivní. Je pravda, že některé ředitelky státních škol na můj e-umail a snahu školu navštívit vůbec neodpověděly (což se mi u soukromých škol nestalo), ale mnohé odpověděly rychle a pozitivně.

V těch několika státních školách, které jsem v květnu navštívila, jsem měla dobrý pocit z nadšení, které ředitelky projevovaly nad svou školou a také nad svými školními vzdělávacími programy. Věřím, že zaujetí je jistě prvním krokem k úspěchu.

Také mě zaujala ochota ředitelek najít individuální řešení - v mém případě týkající se výuky angličtiny pro děti-rodilé mluvčí – nicméně ochota sama bohužel nestačí a navrhovaná řešení nebyla zrovna podle mých představ.

Na návštěvu výuky jsem bohužel neměla moc času, ale v těch případech, které jsem viděla, se zdálo, že děti se zájmem poslouchají, případně se hlásí s názorem či odpovědí. V jedné soukromé ZŠ měla paní učitelka všechny prvňáky velmi dobře zaměstnané nad různými úkoly, a poskytovala pomoc a radu dětem jednotlivě.

V čem by se podle Tebe měly české školy od těch amerických inspirovat?

Řekla bych, že průměrná americká škola nemá až tak moc, co Čechám nabídnout. Problémy existují všude. Nicméně mi připadá jako dobrý nápad mít ve třídě kromě učitele také ještě asistenta, aby na typickou skupinu 26 dětí byli k dispozici alespoň dva dospělí. V Americe je asistent v prvních ročnících pravidlem, a to ne speciálně pro děti se specifickými potřebami, ale prostě proto, aby každé dítě dostalo alespoň pár minut individuálního přístupu denně.

Další zajímavostí je to, že učitelé nezůstávají se třídou po několik let, ale střídají se každý rok. Každý učitel se tak specializuje a učí stále jeden ročník (třeba třetí nebo pátou třídu), typicky ve ‘své’ třídě, kterou si za léta praxe uzpůsobí podle svých potřeb a představ, což může znamenat koberec, počítače,  knihovnu, ale i koutek pro práci se dřevem (ano, můj syn v nultém ročníku řezal a stloukal kusy dřeva a nosil domů vytrvale ‘letadla’). Příprava učitelů se také specializuje vždy na určitý ročník – učitelé musí získat ‘licenci’, a by mohli ten který ročník vyučovat. Změna učitele může mít pozitivní vliv na studenty zejména v tom, že mohou každý rok začít s čistým štítem (i když nový učitel má od předchozího víc než dost informací o prospěchu i chování žáků), a také v tom, že tak má každý žák šanci, že alespoň někdy během šesti let na ‘elementary school’ bude mít učitele/učitelku, se kterým si bude rozumět. Slabší žáci tak mají šanci, že některý z učitelů v nich najde nebo podpoří talent, který by jinak zůstal neobjevený. Velmi dobře si pamatuji, jak za mé školní docházky bylo během prvního roku jasno v tom, kdo je ve třídě nejlepší, a kdo má naději na propadnutí, a tedy nulové vyhlídky na jakoukoli kariéru. Jelikož jsem měla to štěstí být spíše v té první skupině, tak mě celý tento systém dost dlouho vůbec netrápil. Být ale na místě těch, kteří ‘nic neuměli’, ‘byli líní’, ‘nepozorní’ atd., nevím, jestli bych vytrvala a zůstala ve škole až do konce osmého, či dnes už devátého ročníku. Za prospěchem dětí je třeba vidět mnoho různých aspektů: jednak jaké nadání a píli dítě přináší, z jakého rodinného prostředí pochází, ale také nakolik k jejich výsledku přispívá sama škola tím, že od nich podprůměrné výsledky – neúmorně, dennodenně po devět let - očekává.

Otázka rodinného prostředí a nerovností výsledků ve vzdělávání je zajímavá zejména tím, že upozorňuje na konflikt mezi teorií (nebo lépe ideologií) a praxí. I když je všeobecně uznáváno, že škola má ve společnosti plnit meritokratickou funkci a tedy umožňovat sociální mobilitu jedincům na základě jejich vlastního nadání a píle, zjednodušeně lze říci, že opak je pravdou a škola jen institucionálně potvrzuje superioritu dětí z ‘lepších’ rodin, tj. nejde o výsledek talentu a píle jednotlivého dítěte, ale efektu jejich společenského postavení – konkrétně rodinného prostředí, ve kterém dítě vyrůstá).

Kromě toho, že se v Americe mění učitelé každý rok, v ‘naší’ charter school jsou děti v každém ročníku promíchány mezi třídami, takže vznikne vždy nový kolektiv s novou dynamikou. Dítě, které by normálně získalo během prvních několika let nálepku, s kterou by pak muselo v jednom kolektivu přežít až do konce deváté třídy, má zde možnost začít každý rok znovu. Stereotypy se za jeden rok nestihnou vytvořit tak silné jako za devět let v kuse – ku prospěchu všech zúčastněných: dětí i učitelů.

Pro mě velmi zajímavou zkušeností je – v jedné konkrétní charter school, tj. ne obecně ve všech amerických školách – blízký vztah mezi školou a rodiči. Na začátku každého roku učitel osobně navštíví každého svého žáka doma, popovídá si s rodiči a nechá dítě, aby mu ukázalo, s čím si rádo hraje, kde si čte apod. Tím se docílí nejen toho, že se setkají rodič a učitel, že učitel prokáže dítěti svůj zájem o jeho svět, ale hlavně učitel získá představu o tom, z jakých prostředí  ‘jeho’ děti pocházejí, a může tomu uzpůsobit výuku a přístup dětem tak, aby to odpovídalo jejich životním zkušenostem. Tento zvyk může být samozřejmě vnímán jako nežádoucí pronikání do soukromí, nicméně sama mám jen pozitivní zkušenosti.

Kromě návštěvy učitele doma je běžné, že rodiče jsou přítomni během školního dne ve škole. V našem případě učitel na začátku čtvrtletí připraví tabulku dnů a předmětů (v Kindergarten a první třídě zejména psaní, čtení, a počítání) a rodiče se mohou zapsat, kdy chtějí přijít pomáhat. Většinu dní tak má učitelka k ruce alespoň jednoho z rodičů, jindy pomáhá školní asistentka. Kromě toho má tato škola jen 16 dětí ve třídě. Toto zapojení rodičů má pozitiva nejen pro děti, učitele, i pro rodiče samotné. Děti dostanou více pozornosti; učitel získá pomocníky; rodiče jsou v kontaktu s učitelem;

rodiče během své přítomnosti vidí, co se ve třídě děje; děti vidí, že učitel a rodiče pracují na stejném cíli, atd.

Jedinou nevýhodou této praxe je to, že někteří rodiče si toto privilegium mohou dovolit kvůli své pracovní době (aneb kvůli svému postavení v sociální struktuře společnosti – opět situace, ve které má střední třída výhodnější postavení).

A jaké know-how by se naopak hodilo těm amerických z Čech?

Bylo by příjemné, kdyby školy v Americe poskytovaly teplé obědy, nebo alespoň nějaké obědy. V současné době musím dítěti připravovat do školy nejen svačinu, ale i oběd...

S českým základním školstvím nemám zrovna aktuální zkušenost, tak to mohu těžko posoudit. Nicméně mám pocit, že obecně v americkém školství (a to i vysokém školství) chybí dostatek kritiky. Kritikou zde nemyslím jakoukoli zpětnou vazbu, ale jednoduché upozornění na to, že něco bylo nesprávně. Studenti v Americe jako by nesměli slyšet, že něco udělali špatně. Pozitivní kritika má sice své výhody, ale věřím, že pro zdravý vývoj člověka je třeba být si vědom a přiznávat si vlastní chyby.

Nicméně i toto je pravděpodobně věcí kulturních tradic...

Marta McCabe (Kukačková) - vystudovala FSV UK, obor Sociologie a Veřejná a sociální politika. Od roku 2007 se věnuje doktorandskému studiu pedagogiky v oboru 'Culture, Curriculum, and Change' na University of North Carolina v USA, kde také se svou rodinou žije. Má tři děti, nejstaršímu synovi je 6 let. Zajímá se o vzdělávání cizinců a etnických menšin, vzdělanostní nerovnosti a přístup ke vzdělání. V současné době pracuje na dizertační práci týkající se problematice bilingvní výchovy přistěhovalců v USA.

Eva Dittrich Sanigová