Čínská vzdělávací mašinérie? Zameťme si před vlastním prahem ..

Jaký je vlastně přístup běžného Číňana k jeho životu? Kvůli čemu Číňan žije? Narážím na evidentně rozdílné pojetí vlastní identity, které dost výrazně odlišuje čínskou společnost od té euroatlantické, postavené na svobodě jednotlivce…

Složitá otázka, o níž by bylo možno napsat mnoho knih. Jako každý člověk i Číňan touží po projevení vlastní individuality, sepsání vlastního příběhu, nicméně je více než lidé v jiných společnostech ovlivňován a omezován kulturním a společenským rámcem, který se v Číně vytváří už tisíciletí a jeho dopad je tak daleko hlubší, než například dopad křesťanství. Tento rámec například velebí respektování hierarchie v zájmu zachování harmonie, vyhýbaní se konfliktu i za cenu relativizace pravdy, omezení svobody jednotlivce za cenu rozvoje společnosti atd. Samozřejmě nyní je situace o to složitější, že do Číny pronikají poprvé v historii masově euro-americké hodnoty, což Číňany tradičně vnímané hodnoty narušuje ve prospěch individualismu, materialismu atd. Toliko v širším rámci resp. v okamžicích, kdy se opravdu projevují hodnoty. V užším rámci chce každý Číňan to, co chce každý Čech nebo Brazilec - mít kde bydlet, mít zdravé děti, spokojené manželství atd.

Jakou roli hraje v Číně vzdělávání? A jaký je vztah mezi státem, rodinou a školou?

Vzdělání hraje v Číně naprosto klíčovou roli. Je to dáno i archetypálně, historicky - úspěšné složení císařských zkoušek umožňovalo už od roku 605 n.l., aby byl třeba kterýkoli prostý Číňan povýšen z obyčejného řemeslníka/zemědělce na mocného císařského úředníka. To je příklad sociální mobility, o které si mohla Evropa ještě pár stovek let nechat jen zdát. Klíčem k tomuto vzestupu pak bylo jedině vzdělání (podstatou bylo naučit se nazpaměť obrovské množství Konfuciových textů). Samozřejmě, jen lidé z bohatších rodin si mohli dovolit nechat své ratolesti studovat staré texty, ale alespoň zvnějšku to vypadalo tak, že rovné šance jsou zde pro každého. 

Euroatlantické společnosti v současnosti hledají směr, kterým vzdělávání nasměrovat. Co je cílem čínského vzdělávání, dá-li se to nějak generalizovat? Z hlediska státu i z hlediska jednotlivce…

Úroveň čínského vzdělávacího systému je Číňany samotnými často velmi ostře kritizována jako neefektivní, biflovací martirium, které vychovává tzv. "ant people" bez schopnosti kreativně myslet a konat. To samozřejmě deklarovaným cílem čínského vzdělávacího systému není, nicméně je to jeho skutečným produktem. Oficiálním cílem čínského vzdělávacího systému je to, co je cílem každého vzdělávacího systému na světě tzn. předat určité penzum myšlení mladší generaci a naučit ji tyto informace interpretovat. Samozřejmě, v komunistické Číně bude přítomná i určitá indoktrinace ideologií a výchova ke státem „usměrňovanému“ nacionalismu. To je ale v různé míře přítomné i jinde, navíc myslím, že toho je dnes už skutečně jen minimum. 

Viděl jsem film o závěrečné středoškolské zkoušce v Číně. Školní režim připomíná v mnohém armádu, ve které si všichni navzájem konkurují. Může taková společnost fungovat v praxi?

Jak vidět z rozvoje čínské ekonomiky a rozmachu Činy jako takového, čínská společnost v praxi funguje, ovšem pouze pro Číňany. Je jasné, že řada norem v čínské společnosti se nám Evropanům může jevit poněkud nestandardní. Soutěživost je pak vlastní každému čínskému systému, jelikož jedním z atributů čínské společnosti vždy bylo a bude, že Číňanů je prostě "hodně" a kdo chvíli stál, dnes stojí opodál. Včera mohlo toto "stání opodál" pro čínskou rodinu znamenat vážné existenční problémy, dnes je to již možná lepší, ale stále od jídla, vody až po dobré vzdělání platí, že zdrojů je málo, Číňanů moc. Jinak osobně jsem skeptický k dokumentům, které často chtějí co nejbizarněji dokumentovat, jací jsou Číňané "děsivě jiní" – osobně, i podle vyprávění mých čínských kamarádů, si myslím, že studium na střední škole není ve většině případů nijak dramaticky vzdáleno tomu, čím bylo toto životní období pro nás v Evropě s výjimkou toho, že hodin, které žáci stráví ve vyučovacích lavicích, je opravdu daleko více, než na co jsme u nás zvyklí.

Celý systém je postaven na principu „try our best“ – vytěžit to nejlepší, co máme. Školský systém se snaží ty nejlepší studenty dostat na nejlepší univerzity doma a v zahraničí. Co se děje s těmi ostatními? Jsou – z hlediska vzdělávacího systému – důležití?

V absolutních číslech to vypadá zajímavě, ale dle mého názoru míří na zahraniční univerzity jen naprosto zanedbatelné procento Číňanů, pokud si vezmeme celkový počet všech vysokoškoláků v zemi o celkovém počtu 1,3 miliardy obyvatel. Už z ekonomického hlediska je pro většinu rodin studium potomka v zámoří finančně "neutáhnutelným" snem a stipendií je minimum. Ostatní se musí spokojit se studiem na univerzitách čínských. Ty se samozřejmě dělí podle své kvality a skoro každý Číňan je tak nějak v hlavě schopen sestavit jejich žebříček (o první příčku se tradičně dělí Pekingská universita a Tsinghua). Nicméně není možno nahlížet na celý problém optikou systému, pro který je důležitý jen někdo. V centrech provincií (často rozvinutá města o mnoha milionech obyvatel) jsou velké a minimálně na čínské poměry  kvalitní university. Tam studují ti, kteří se na ty nejprestižnější university nedostanou, nebo tam jít nechtějí. Určitě však nelze hovořit o tom, že by byli tyto university a tito studenti "nedůležití". 

Samozřejmě vzdělávací systém v sobě zahrnuje také různé střední školy a učiliště, kde uplatnění nacházejí žáci, jejichž studijní výsledky nepatří k nejlepším. V tomto smyslu je čínský školský systém plně srovnatelný s tím, co vídáme v jiných zemích.

Pochopil jsem, že školy, alespoň střední, jsou motivovány finančně podle počtu přijatých studentů na konkrétní univerzity. K čemu to v praxi vede?

Vede k tomu, že čínští studenti jsou připravováni především tak, aby uspěli v celočínských zkouškách na universitu (tzv. Gaokao) a ne tak, aby získali skutečné relevantní dovednosti. Nic, co bychom z našeho systému v ČR neznali.... 

V jaké míře je v Číně rozšířeno soukromé školství?

Stále v relativně malé. Nejprestižnější university jsou například pořád ty státní, nicméně i zde je patrný trend růstu počtu soukromých škol.

Jak přistupují ke vzdělávání rodiče v Číně. Z výpovědi jedné dívky vyplývá, že rodiče se kvůli ní přestěhovali na poslední rok jejího středoškolského studia do blízkosti školy, aby nemusela bydlet na internátě…

Politika jednoho dítěte a slabý sociální systém (nízké nebo i neexistující důchody) vyvíjí obrovský tlak na (jedno) dítě v otázce zabezpečení svých rodičů. Ačkoli to tak není nikdy vyřčeno, diktát konfuciánské morálky je pevně vryt do uvažování každého Číňana. Proto rodiče udělají vše proto, aby jejich dítě (jejich investice) vystoupalo co nejvýše po společenském žebříčku a jejich vložený kapitál se tak mohl (jednou) vrátit. Stěhování rodičů kvůli dítěti sice není běžné, ale není to nic nevídaného.

Jedna studentka se svěřuje dokumentaristům, že ji doslova vzrušuje ekonomická teorie. Je takové pohroužení mezi čínskými studenty běžné?

Asi tak, jako mezi studenty kdekoli na světě. Osobně si myslím, že normální mladý člověk žije v době studií něčím úplně jiným, než např. ekonomickou teorií. A většina Číňanů určitě normální je. Ti se ale tolik nehodí do dokumentů.

Traduje se, že čínský vzdělávací dril spolehlivě zabíjí kreativitu. Trochu to vyhrotím: vzdělaný Číňan se umí skvěle cokoliv naučit a aplikovat to (zdokonalit to), ale neumí nic nového vymyslet. Platí to?

Ano, to určitě platí, ale je to dáno také mnoha dalšími aspekty čínské kultury, ne jen vzděláním: obecným velebením kontinuity, stability a naopak obavou – či dokonce odsouzením – změn (což je historická, draze vykoupená zkušenost), relativně snadnou akceptací autorit, vnímáním diskuse jako něčeho negativního atd. Konečně lze říci, že v otázce podpory kreativity se český vzdělávací systém od toho čínského zase tolik neliší a obecně mám za to, že oba k sobě mají (bohužel) blíž než např. k tomu americkému. 

Děkujeme a zdravíme do Pekingu, Bohumil Kartous