Videohry už neklepou na dveře vzdělávání. Vstoupily už dávno …

Hra jako taková je archetypálním principem vzdělávání samotného. Hrou se učí nejen lidé, hrou se učí i mláďata savců. Z toho je patrné, že hra není umělým kulturním „výmyslem“, nějakým výdobytkem civilizace. Naopak, hra je nám, lidem, stejně jako řadě jiných živočišných druhů, vlastní. Je jedním z nejúčinnějších způsobů, kterými jsme schopni si osvojovat nové zkušenosti, znalosti, dovednosti. Dá se říct, a uvědomovat by si to měl každý od dob Komenského, že hra je dokonce tím nejúčinnějším prostředkem učení. Hra vytváří motivaci a motivace způsobuje, že učení probíhá bezděčně, bez pocitu donucení, bez nátlaku.

Nová dimenze vtahuje do hry celé generace

Zdá se, že tento fakt nikdo nezpochybňuje. Psychologové, učitelé, ale i laická veřejnost si v menší či větší míře vzdělávací efekt hry uvědomují. Avšak svět se v posledních dekádách mění velmi rychle a to se – možná daleko více než v jiných případech – projevuje právě ve hrách. S příchodem technologií vznikla úplně nová herní dimenze: audiovizuální hry, jinak řečeno videohry, přístupné na různých platformách: na běžných osobních počítačích, herních konzolích, mobilních telefonech, tabletech. S rozvojem internetu došlo také k rozšíření této dimenze na hry probíhající on-line a které lze hrát s ostatními ve stejný čas.

Svět her se změnil zcela radikálně. Svědčí o tom zjištění Asociace herního průmyslu, že počítačovým hrám se věnuje takřka 30 % populace. To je číslo, které nemá žádné historické srovnání. Jinými slovy, hry naplňují náš život daleko více než kdy v minulosti a s tím, jak dospívají generace těch, kteří s videohrami vyrůstali, se významně zvyšuje počet dospělých, kteří aktivně hrají.

Kolektivní zatmění a hra v klatbě

Ve světle toho, že hra je nejvlivnějším vzdělavatelem, by se mohlo zdát, že civilizace vítězí. Není tomu tak. Je pravda, že spousta videoher žádný vzdělávací potenciál nenese. Jedná se o hry, které neposkytují víc než jen plytkou zábavu, často s brutálním, xenofobním či sexuálním podtextem. Je také pravda, že právě některé z těchto her se staly globálními fenomény. Obojí způsobilo něco jako kolektivní zatmění. Veřejné mínění kvůli negativnímu dojmu z některých videoher uvrhlo videohry do klatby. Veřejnost, zejména rodičovská, často sdílí představu, že videohry ani nevzdělávají, ani nevychovávají, ale pouze ohrožují. Nejčastější reakcí na otázku „Co říkáte na počítačové hry?“ bývá neskrývaná obava z toho, že se jejich dítě ponoří do virtuálního světa a těžko najde cestu zpět. Z toho pramení i evidentní paradox: ačkoliv hra jako princip vzdělávání nesmírně prospívá, pojem „hra“ získal ve 21. století spíše negativní rozměr. A to je nepochybně špatně: nic lepšího, než hru, zatím lidstvo nevymyslelo.

Nebojovat, využít! A vědět, jak na to

Paradox současného odmítání her je umocněn tím, že se vědecký zájem o hry zvýšil přímou úměrou s jejich exponenciálním rozšířením. Když si zadáte do googlu termín „educational potential of computer games“, vyhledávač vám předloží tisíce záznamů z databáze vědeckých článků na toto téma. Ačkoliv jsou počítačové hry předmětem intenzivního vědeckého zkoumání, veřejnost je k počítačovým hrám velmi zdrženlivá. Velkou měrou za to může fakt, že doposud chyběl srozumitelný manuál, jak vzdělávací potenciál počítačových her vytěžit a na co si naopak dávat pozor. Průkopníkem se stala iniciativa Common Sense (commonsense.com), která vznikla před několika lety v USA. Iniciativa si vzala za cíl, že popíše účinky konkrétních her a poskytne rodičům návod k tomu, které hry jejich dětem poskytnou přidanou hodnotu. Od nynějška mají stejnou možnost i čeští a slovenští rodiče. Portál JakouHru.cz jim nově poskytuje vzdělávací recenze her dostupných na našem trhu. Více o tom, jaké informace portál poskytne, se dozvíte na následujících stranách.

Bohumil Kartous