Ukázat studentům, že kantořina je velká práce

Vedle původního smyslu semináře přibyl ještě jeden, který paradoxně svým významem převážil ten původní. Pro romské děti, kterým studenti pomáhali se vzděláváním, je to možná zlomový okamžik v jejich životě. Zkušenost, že vzdělávání je jim skutečně dostupné a že se najde někdo, kdo jim pomůže odstranit jejich sociální handicap, jim mohou významně pomoci v tom usměrnit trajektorii vlastního života. Všimla si toho i porota ocenění Via Bona za školní dobročinnost.

Společně s vašimi studenty jste byla oceněna cenou Via Bona za školní dobročinnost. Porota ocenila fakt, že jste svou pozornost věnovali podpoře vzdělávání romských dětí na broumovské základní škole. Jak to vzniklo a co vás vedlo právě k tomuto úsilí?

Před lety jsem v rámci společenskovědního semináře potenciálním adeptům studia pedagogiky ve spolupráci s kolegy ze základních škol a tehdy i zvláštní školy domlouvala jakousi krátkou pedagogickou praxi ve vybraných třídách. Šlo mi o to, aby si budoucí učitelé dovedli představit, co kantořina obnáší. Že to není jen sedět za katedrou a diktovat. Že je to naopak velká práce – potřeba děti zaujmout, zabavit, neotrávit a přitom ještě něco naučit. Vždycky šlo jen o jednotlivé hodiny. Někteří studenti si včas uvědomili svůj „omyl“ a nakonec se vydali jinou cestou, čímž ušetřili nervy sobě i svým možným budoucím svěřencům. Ti, kteří vydrželi, už šli na fakultu s jasnější představou.

Vloni jsme se s vedením ZŠ Masarykova a konkrétními učitelkami domluvili na trochu jiné formě spolupráce. Mělo jít o půlroční cílenou práci studentů septimy a třetího ročníku čtyřletého studia (nikoliv tercie, jak bylo v médiích nesprávně uváděno) na základě předem daného rozvrhu. V jednotlivých třídách prvního stupně ZŠ TGM paní učitelky vytipovali své žáčky, kteří žijí v sociálně znevýhodněném a nepodnětném prostředí a kterým je potřeba pomoci s výukou. Jednalo se převážně o děti romské, ale nejen o ně. Gymnazisté se jim pak opravdu svědomitě pravidelně jednou týdně odpoledne věnovali. Pomohli s přípravou na vyučování, zahráli si anebo úplně obyčejně vyslechli, co děti trápí, co zažily atd.

Jak to probíhalo? A jakou zkušenost studenti získali? Ptám se proto, že řada lidí v ČR se domnívá, že Romové jsou ze své podstaty nevzdělavatelní a mohou to považovat za ztrátu času …

Veškeré aktivity s dětmi, kontakty se školou a případně s rodinami dětí si zajišťovali studenti sami. Jejich zážitky jsme spolu probírali buď v semináři, nebo při neformálních rozhovorech, nikdy jsem od nich neslyšela, že by litovali své účasti v projektu, naopak práce s dětmi je bavila, postupně se začaly dostavovat hmatatelné výsledky, takže o ztraceném čase nemůže být řeč.

Už předchozí otázka to téma navozuje. Česká společnost je do značné míry prostoupená latentním rasismem a vyhraněná zejména vůči Romům. Paradoxně tak může být taková pomoc vnímána velmi negativně. Setkala jste se s podobnými projevy?

Vzhledem k tomu, že žiju ve městě, kde je silná romská menšina, tak se s podobnými jevy setkávám velmi často.

I na začátku naší práce byly obavy. Jak se k dětem chovat, co jejich rodiče, co kamarádi? Ale po prvních dvou týdnech se obavy rozplynuly. Studenti došli k zajímavému zjištění: jsou to děti, nikoliv romské, zanedbané, hloupé, nevzdělatelné….[b1]  Ne. Jen děti. Ovšem dostavila se jiná, šokující poznání: že některé děti hrály v osmi  letech poprvé  Člověče, nezlob se, že některým je doma zima, s jinými že si doma nikdo nepovídá …  

Mně osobně a ani mým studentům nikdo přímo neřekl, že děláme zbytečnou věc, ale je mi jasné, že se takové názory objevily. Setkávali jsme se s pozitivní reakcí – od dětí i pedagogů. A to bylo fajn. Nakonec naše práce byla oceněna cenou Via Bona, takže to asi k něčemu bylo.

Co si myslíte o vlivu vzdělání na soužití etnik? Je podpora vzdělávání Romů dostatečná? Nevytváří sám stát sociální napětí tím, že místo aby se snažil poskytnout Romům maximální přístup ke vzdělávání, velkou část od útlého věku izoluje jako „nevzdělavatelné“ ve speciálních školách?

Vzdělání je jediný efektivní způsob, jak dlouhodobě řešit sociální problémy. Jen vzdělaný a zdravě sebevědomý člověk se orientuje ve světě, umí si poradit, méně snadno propadá závislostem a populismu. Bohužel ve společnosti, kde má vzdělání obecně i učitelské povolání nízkou prestiž se jedná o velmi obtížný, místy neřešitelný rébus. Navzdory všemu se zdá, že náš projekt měl smysl.

Vidíte nějaký konkrétní pokrok u dětí, s nimiž jste pracovali? Máte možnost je dále sledovat? Jakou budoucnost projekt má?

Ano, pokroky jsou viditelné, např. v komunikaci. Děti si rozvinuly slovní zásobu, naučily se hrát si, zvykly si na relativně pravidelnou přípravu na vyučování. Jejich kroky sledujeme dál. Letos jsme s novým ročníkem zahájili, tentokráte už celoroční, spolupráci. Děti tedy pokračují dál, jen s jinými studenty. Uvidíme, zda bude vzájemná spokojenost pokračovat.

Jak vlastně tuto činnost brali vaši studenti? Byli od počátku pro, nebo se nějak jejich postoje k celé věci měnily v průběhu? Čím je podíl na takové činnosti obohatil?

Moji studenti se pro účast v projektu rozhodli zcela dobrovolně. Každý do toho šel s jinými představami a své postoje pak samozřejmě museli ve světle reality korigovat a revidovat, ale tah na branku nikdy neztratili. Účast na projektu je obohatila v mnoha směrech – nejenom z hlediska budoucí profese.

Ze strany vaší školy, tedy broumovského gymnázia, dostalo se vám v tomto podpory? Případně našel se někdo další, kdo by vás podpořil?

Podpora gymnázia je značná a jeho spolupráce se základní školou je oboustranně přínosná. Jsme otevřená škola a chceme ukázat, že se umíme zapojit do života ve městě, že nechceme jen peníze, že nás problémy ostatních zajímají a že studovat na broumovském gymnáziu neznamená jen sedět nad učebnicemi a reprezentovat město a kraj ve vědomostních soutěžích.

Bez podpory a pochopení vedení a pedagogů ZŠ Masarykova by to samo sebou nebylo vůbec možné a za to jim patří dík. Cena Via Bona jim patří stejně jako nám.

Děkuji, Bohumil Kartous