Jak pomoci romským dětem? Mateřskou školou …

Náplní vaší práce je mimo jiné aktivní pomoc dětem ze sociálně vyloučených lokalit, často romského původu. Co přesně s nimi děláte? 

Pracuji v nízkoprahovém, tedy snadno dostupném, bezplatném a dobrovolném klubu pro děti od 6 do 15 let. Nabízíme jim prostor pro společné setkávání, mají možnost přijít vyřešit problém, mohou si u nás psát úkoly nebo přijít na doučování.

Děti mají u nás přístup na internet, mohou hrát na klávesy, bubny nebo zpívat na mikrofon, hrát si na hřišti či stolní hry, připravujeme pro ně výtvarné a rukodělné činnosti, organizujeme akce v rámci Dne dětí, Mikuláše, Vánoc.

 Mohla byste shrnout vaše zkušenosti z práce s romskými dětmi, popřípadě s romskými rodinami? Co jim dominuje?

Problémy a nedostatky dětí vidíme především my, oni si je nepřipouštějí. Pokud rodiče nekladou na své děti nároky, nebo pokud je nemotivují, děti samy nemusí nic dělat. Nemůžeme je nutit, můžeme jim nabídnout činnost a snažit se je zaujmout. Je problém je zaujmout dlouhodobě, někdy si raději jdou hrát na internetu nebo na facebooku. Do klubu nemusí chodit pravidelně, je to jen jejich rozhodnutí.

Nedaří se nám, aby děti chodily pravidelně delší dobu na doučování. Ze strany spolupráce s rodiči nemám moc příkladů. Rodiče, kteří se sami nemohou nebo neumí s dítětem učit, mají možnost dítě k nám poslat do klubu nebo komunitního centra, kde se mu věnujeme. Přijdou však až v případě, kdy si neví rady a jejích dítě propadá.

Chybí nám efektivnější spolupráce s rodinou i školou. Děti, zejména ty mladší, často neumí ani říct, co jim nejde – konkrétní požadavek co s dětmi procvičovat by pomohl.[b1] 

Jakou roli hraje v práci s dětmi věk? Je nějak ohraničeno období, kdy je možné u nich probudit zájem o vzdělávání?

Pokud dítě není přijato do školy a dostane odklad, určitě by mělo nastoupit do školky. Některé romské děti si nesou handicap nedostatečné slovní zásoby. V první třídě se potom dítě ztratí, protože nerozumí. Poslouchá slova, učí se básničku, učí se číst, ale nerozumí. Přečte písmena, slova, ale neví, co to znamená. Začali jsme při rozhovorech s dětmi používat zjišťovací otázky (a víš co to je?). Pokud by jsme se jich nezeptali my, sami by neřekli, že neví, co to je. Naši činností spíše zaujmeme menší děti, do 11 let, starší děti už zájem neprojevují.

Česká společnost má problémy s latentním rasismem, zejména v souvislosti s Romy. Setkala jste se s podobnými projevy?

V rámci klubu ne, v české společnosti je přítomný. K nám přijde parta kamarádů, skupina, nemáme je možnost začleňovat do jiných skupin dětí, snažíme se jim pomoci začleňovat do většinové společnosti, řešit jejich bariéry s většinovou společnost, sžít se s jejími pravidly.

Má společenské naladění vliv na vaši práci? Myslíte, že pokud by společnost přijímala Romy pozitivněji, odrazilo by se to i na jejich přístupu k odpovědnosti sama za sebe, ke vzdělávání, k soužití s ostatními?

Já se snažím nenechat se ovlivnit, pro mě jsou to děti, které nemohou za svou sociální situaci. Když mluvím se staršími dětmi, často slýchávám, ale vy jste gadžo, vy to nechápete, my to máme jinak. Co by skutečně pomohlo, je oboustranná snaha navzájem se pochopit, pochopit své tradice, zvyky, pravidla a hledat společné kompromisy k vzájemnému soužití. Romské děti by musely zažít úspěch, aby je to navnadilo a motivovalo. V domácím prostředí nevidí vzory, které by je motivovaly se učit a pracovat na sobě.[b2] 

Kdyby ve společnosti vzniklo více komunitních klubů, které by nabízely zejména malým dětem v rámci mimoškolního programu, ve vazbě na školu a hlavně na celou rodinu, činnosti, které snižují jejich bariéry při začleňování do společnosti (počítače, internet, doučování, komunikace, seznamování se s pravidly), ukazovaly jim, že v případě snahy lze zažít úspěch, možná by se takto více dětí uchytilo. Ve věku od 11 let výše už je to mnohem těžší.

Co je, podle vašich zkušeností, největší bariérou, které znesnadňuje soužití Romů a většinové společnosti?

Rozdílné kulturní tradice. Romové jsou hodně ovlivnění soužitím ve velkých rodinách, žijí pouze v přítomnosti – nepracují s minulostí ani s budoucností, musí dělat činnosti, které vedou rychle k cíli, těžko je motivovat na dlouhodobé cíle. Školství je postaveno na prioritách většinové společnosti, nevychází z jejich priorit. Dneska i řemesla vyžadují vzdělání, jednoduché práce jsou nahrazovány technologiemi. Pokud tlak na vzdělání nevychází z rodiny (většinou ne), těžko se jim na startovací čáře daří držet krok s ostatními dětmi.

 Co si myslíte o vlivu vzdělání na soužití etnik? Je podpora vzdělávání Romů dostatečná? Nevytváří sám stát sociální napětí tím, že místo aby se snažil poskytnout Romům maximální přístup ke vzdělávání, velkou část od útlého věku izoluje jako „nevzdělavatelné“ ve speciálních školách?

Stát by měl v souladu s výše uvedeným vytvářet mnohem více školních i mimoškolních možností pro překonání osobního handicapu, např. v práci s počítačem, s internetem, v rozvíjení slovní zásoby, ve schopnost komunikovat atp. Pokud se toto nepodaří úspěšně podchytit v dětství od 5 do12 let, pak již lze jen ztěžka a společnosti vzniknout mnohem větší náklady v sociální oblasti, což zase následně vytváří sociální napětí a stává se z toho začarovaný kruh.

Vidíte nějaký konkrétní pokrok u dětí, s nimiž jste pracovali? Máte možnost je dále sledovat?

Jakmile dosáhnout 15 let věku, nemáme možnost sledovat jejich další vývoj. Máme zkušenost, že někteří z rodičů, kteří k nám chodili jako děti, nyní přivádějí své děti.

Děti se učí žít v jiném prostředí, učí se základní pravidla většinové společnosti, v klubu je dodržují, a pokud soudíme, že se dobrovolně do klubu vracejí, určitě jim nabízíme něco, co je pro ně zajímavé a jiné.

Děkuji Vám za rozhovor, Bohumil Kartous