Je nejvyšší čas učit se myslet jinak

Nedávno jste v České republice představila váš osobitý a dá se říct radikální přístup ke vzdělávání. Dá-li se to tak říct, je založen na kombinaci dialogu, provozování aktivního umění a na prolnutí těchto prvků s reálným světem. Vyjádřil jsem se správně?  

Wholeschooling (celostní vzdělávání, pozn. autora) je projekt  s mnoha vrstvami, z nichž některé sahají do mé vlastní osobní historie. Přednostně je ale tento projekt věnován poslání ženy. Být zároveň matkou a zároveň umělkyní je stale vice složité. Od narození mého syna Greye Rabbita v roce 2000 musím věnovat daleko více pozornosti jeho potřebám, což obnáší zejména zajistit, aby se naučil postarat se sám o sebe, ale i o ostatní, a ze všeho nejvíce být otevřený jevit zájem a starost o to, co se děje na této planetě

V druhém sledu projekt zahrnuje sociální kontakt se světem okolo nás, jako protiklad k více izolované domácí formě vzdělávání. Jde o učení se o lidech okolo a o jejich kulturních zvycích.

Předpokládám totiž, že podívat se kriticky na to, jak se stavíme k věci zvané vzdělávání, vzbuzuje otázku nad tím, jaká hádanka to vlastně je. Zdá se, že jakkoliv se ke vzdělávání stavíme, stavíme se k němu špatně. Podívejte se okolo sebe, podívejte se na naše společnosti, podívejte se na stav věcí ve světě. Prostě něco děláme špatně.

Zaměřujete se na otázku lidské individuality a kolektivity. Ve vaší vzdělávací filozofii hledáte cestu jak přemýšlet a přehodnocovat takové součásti našeho života, které běžně považujeme za rutinní, třeba vaření nebo uklízení. Používáte v této souvislosti termín workstyle (způsob práce, pozn. autora). Můžete vysvětlit podstatu vaší filozofie?

Znovu podotýkám, že jako umělkyně jsem zároveň i matka a snažím se tyto dvě role skloubit. Snažím se velmi pečlivě a zároveň strategicky rozvíjet různé cesty, jak vytvářet život, aby byl bohatý a kreativní. Bytí je naše každodenní praxe a zkušenost; to má své sociální a politické souvislosti a s nimi jsou spojeny otázky po našich vztazích k lidem a k prostředí, k systému práce, formám bydlení, vynalézavého přístupu k domácnosti a k oblékání, všeho, co dohromady vytváří etiku našeho životního založení. To je také vtěleno do všech projektů organizovaných v projektech Mildred’s Lane a The Mildred Complex(ity), které zahrnují vytváření životní, pracovní a výzkumné strategie a spolurozvíjejí dovednost hlubokého zapojení do všech aspektů života, které vytvářejí to, čemu říkám „workstyle“. Workstyle je způsob, jak prožívat svůj každodenní život promyšleně, s důsledností a rafinovaností. Naše rutinní a banální náplň života je transformována v umělecky prožité pohyby, gesta, hry, sdílené zkušenosti a duchaplnost vůči lidem okolo nás.

Co je vlastně na vaší filozofii “vzdělávacího”? Co učíte lidi zapojené do vašich projektů? Možná, lépe vyjádřeno, co se oni sami učí?

Ano, oni se sami učí. Každý případ se od jiných liší, ale na každý pád se učí uvažovat znovu, jinak, učí se rozšiřovat svoje porozumění toho, co to znamená „bytí“ na tomto světě. Mildred’s Lane není nic jiného než živé muzeum, nebo spíše komplex(ita) současného umění. V současnosti je důležité postoupit od převážně kritické debaty k tomu probudit k životu jeho bouřlivou mnohočetnost. Pokládáme si otázku, kam situovat naši aktivitu a praxi. Má to být nějaká instituce? Výkladní skříň? Galerie? Nebo prostor našeho domova?

Mildred’s Lane je domovem. Celé toto místo – celý život – je studiem, v němž kreativní profesionál, student a instituce mění své role tím, jak se zapojují do rozvíjení strategie.  Vnímám z  rozhovorů s přáteli a kolegy, kteří učí nebo se zabývají teorií či praxí v různých institucích, že frustrace a omezenost konvenčních a a převážně byrokratických programů začíná být zjevná. Nicméně je tu přítomný zápal pro vyhledávání alternativ k tomu jak komplexně přistupovat k životu, práci a zkoumání a Mildred’s Lane vítá tento „nový věk zvídavosti“ tím, že aktivuje spojitosti na pomezí vědy, metod bydlení a důmyslného přístupu k domácnosti, životního prostředí a prakticky vykonávaného, kritického, napříč historií inspirovaného umění. Tato neobvyklá situace umožňuje účastníkům možnost spolupracovat na vytváření širokého spektra projektů se sociálním nábojem, řízených zkoumáním v prostředí propojujícím různé obory a oblasti. Do této projektové práce je vetkáno kurikulum založené na kreativním a experimentálním spolužití a spolupráci, tedy na tom, čemu říkáme pracovní styly (workstyles).  Hodnotná spolupráce tohoto druhu je určena k tomu sdílet zkušenosti, což, jak doufáme, má dlouhodobý vliv na to jak přemýšlíme o sobě jako o kreativních spolupodílnících veřejné sféry dneška.

Ve vašem současném projektu, který jste v únoru představila v pražském centru umění DOX, je zapojen i váš syn. Není součástí pouze pasivně, spolurozhoduje o celém projektu. Rozhodla jste se vyjmout ho z amerického vzdělávacího systému a vyslat ho na cestu vzdělání prostřednictvím vašeho putování po světě. Co takhle podle vás získá?

Rodičovství je v současnosti příliš automatizované, já doufám zejména v to, že budu moci se svým dítětem hlouběji sdílet naše pozitivní zkušenosti. Věřím, že potřebujeme vytvořit nové mody toho, jak v pravém slova smyslu být, jak naplnit náš život. Vzdělávací systém místo toho učí naše děti následovat instrukce k tomu, co už existuje.  Nemyslím si, že bychom tímto způsobem mohli dosáhnout nějaké změny. Musíme naše děti vybavit k vytváření nových problémů, které mohou potenciálně rozšířit naše ponětí o tom, co ne možné.

Vidíte nějaká rizika pro dítě ve věku 13 let, která mohou vzejít z tohoto vzdělávacího experimentu? A setkala jste se s nějakým nesouhlasem ze strany vzdělávacích institucí nebo jiných rodičů?

Strach i chyby přicházejí každý den. Někdy se s nesouhlasem a kritikou jiných rodičů setkávám, ale domnívám se, že konverzace začínají vlastními projekcemi. Zřejmě je to vystavuje před možnost jejich vlastní volby, a jako takoví se tedy cítí být kritizováni. O tomhle bych se v rámci tohoto projektu bavit nechtěla. Doufám v otázky, které se budou ptát na to, kdo proč a co stojí za výběrem toho, co je považováno za důležité znalosti a vědomosti, jež se mají naše děti učit. Proč bychom měli věřit těm strategiím, které tak očividně způsobily tak vysokou míru destrukce ve světě, tak málo skutečného rozvoje a tak málo lidského?  Znovu, podívejte se okolo sebe. Já se tedy ptám, k čemu jsou všechny ty certifikáty a systémy znalostí. Jsou tu ve prospěch ekonomických zájmů? K čemu? Já soudím, že kapitalismus zaslouží rozsáhlou kritiku za to, že vzdělávání mění v trénink našich mladých … k tomu mít dobrou kariéru? Nač? Jsem pro sociální změnu. Pojďme spíše hledat nové cesty zapojení v našich komunitách, s našimi kolegy, přáteli, upevňovat způsoby vedoucí k prožitkům štěstí, které nemá peněžní charakter a které je postaveno na novém způsobu společenského žití, péče a zvídavosti – tohle začíná s mateřstvím. To je trauma, které nás do značné míry definuje a jen pár z nás ví, kam ho nasměrovat. Odpovědi na otázky, které totto trauma vyvolává, začínají domovem, ať už je kdekoliv, a hledáním alternativ ke způsobu jak věci děláme, utváříme, jak myslíme. To je ta ambice.

Navíc se snažím také vyzvat nový feministický proud ke spolurozvíjení institucionálního systému. Ženy s dětmi jsou brány jako nějaká samozřejmost a jejich volba často není volbou, ale jen  formou pouhého přežití. Tak je to i v mém případě. Jako matka tvůrčí profesionálka jsem stále častěji odsouvána stranou. Nikdo se tím nechce skutečně zabývat. Většina institucí se mému projektu vyhýbá, což se může zdát být vcelku nevinné, ve skutečnosti se to ukazuje jako velmi kontroverzní. Spousta institucí, vlád či center zabývajících se podporou podobných projektů uplatňuje zákony omezující podporu matek s dětmi. Nerozumím jejich zdůvodnění, když tyto instituce zároveň podporují projekty „singl“ umělců (mužů) s jejich asistenty, kteří jsou paradoxně obvykle studenty.

Škola je také místem vytváření sociálních vztahů, možná je to právě tato funkce, která umožňuje reprodukci společnosti. Jednoduše řečeno, děti se ve škole učí, jak je konstituovaná společnost. Má to jistě jak  své klady, tak i  zápory, nicméně jste si jistá, že můžete tuto zkušenost svému synovi nahradit?

Souhlasím, tohle je velmi důležité. Náš projekt ale nelze zaměňovat s „homeschoolingem“ (domácí vyučování, pozn. autora), které je z hlediska možné izolace rizikové. Proto název „wholeschooling“ (celostní vzdělávání, pozn. autora) odkazující k celistvosti, k Zemi jako celku, ale také k blahodárnosti (z anglického wholesome, pozn. autora). Být součástí nového způsobu společenskosti je důležitým aspektem projektu. Uvědomte si jeho kontext, v podstatě kempujeme uprostřed série výstav věnovaných takto nově definované rovině aktivního současného umění, která tu sice vždy byla, ale na kterou se nyní současné umění vysloveně zaměřuje. V uměleckých centrech, kde se náš projekt odehrává, jsme denně přítomni. Jsme živou součástí našeho projektu, v interakci s lidmi, kteří o náš projekt projevují zájem. Grey Rabitt má svoje emergentní kurikulum (kurikulum vytvořené učitelem na základě zájmu žáka, pozn. autora), které denně plní a které je vázáno na místa, která navštěvujeme. V Praze se například věnoval čtení a psaní o historii Prahy, navštívili jsme proto několik muzeí, abychom lépe porozuměli místu, které jsme navštívili.

Vedle toho, jeho motivace k tomu věnovat se svému studiu spočívá i v tom, že může vstupovat do svého bohatého a spletitého sociálního světa na internetu.  Jeho sociální život vedený po síti je klíčovým prvkem bez ohledu na místo, na němž se právě nacházíme. V tomto není rozdíl oproti tomu být doma.  Je propojený. V tomto smyslu lze mluvit o zcela nové formě chování a jednání, komunikace. Touto formou jsem fascinována a podrobuju ji zkoumání. Bereme tento nový způsob socializace jako samozřejmost a já se pokouším vést se synem dialog a přitom se zabývám jeho komunikačními schopnostmi. Je důležité brát v potaz, že náš život na Mildred’s Lane je extrémně společenský. V prostředí, které není determinováno věkem, praktikuje po značnou část roku Grey Rabbit různé formy jednání a chování. On i já získáváme společenské dovednosti na každém kroku. Domnívám se, že to, co vidíte jako náhradu, by se daleko lépe pojmenovat jako rozšířené sociální povědomí i zkušenost.

Vaše vzdělávací filosofie i praxe se mi jeví být v určitém smyslu velmi náročná a asi nelze uvažovat o tom, že by mohla nahradit institut školy jako takové. Nicméně domníváte se, že některé z principů a myšlenek jsou přenositelné do tradičního školství? Potvrdilo se už, že by si některé své místo ve vzdělávacím systému našly?

Projekt, který realizujeme s mým synem, je tím nejnáročnějším, jaký jsem kdy podstoupila. V mnoha ohledech se každý den dopouštím chyb a začínám stále znovu. Je to zvláštní, možná trochu úsměvný pocit, jako bych se snažila znovu, neúspěšně, vynalézt kolo. Z jiného úhlu pohledu však můj projekt předčil moje očekávání v tom, kolik potkáváme velkorysých lidí, kteří věnují svůj zájem a čas sílení jejich myšlenek, jejich úvah. Zažíváme skutečně hodně. Rosteme s tím.

Myslím, že se minimálně snažíme vyjádřit, co je potřeba ve 21. století umět a znát. Znovu pokládám tuto otázku všem, co je tím skutečně podstatným, co bychom se měli učit? Vím jedno, a to že podceňujeme témata a události životního prostředí, která jsou nám na dosah, a vidím obavy všude, kam přijedeme. Je potřeba, abychom lépe rozuměli planetě, na které žijeme, abychom porozuměli lépe jeden druhému. Já doufám v tom, že naše návštěvy různých míst a kultur nám pomáhají v komunikaci s lidmi okolo nás. Věřím hluboce, že bychom se měli učit jak sdílet ideje, v různých kulturách formulovány různě, protože pokud to dělat nebudeme, a pokud odmítneme změny nutné pro další život na této planetě, dostaneme se do dalších problémů.

Ráda bych ještě zanechala pár myšlenek jiných lidí. Jedna pochází od Henryho Davida Thoreaua (z jeho deníků) a zní takto: „Bytí je samo sobě největším vykladačem“. Další patří Karen Baradové (ze Setkání s vesmírem v půli cesty, Meeting The Universe Halfway): „Bytí není individuální záležitost“.

Děkuju za inspirativní rozhovor, Bohumil Kartous

J. Morgan Puett