Páchá Německo vzdělávací sebevraždu?

Ve svém předchozím článku pro UZ jsem psala o maturitách z němčiny a také trochu o dálnicích. Proč u nich nezůstat, myslím u dálnic. A o němčině, ale i jiných jazycích bude také řeč. Jen z jiného úhlu pohledu. Vy, kteří občas jezdíte autem do Německa, jste určitě před pár lety prožívali tu chvilkovou změnu stavu, pro mnohé traumatickou: několik desítek kilometrů za hranicemi, ukolébáni pevně daným tempem české vozovky, vyjíždíte pomalu zatáčkou směrem k dálnici, hluk sílí a než se stačíte zařadit, mihne se vám před očima netušíte kolik aut, bzum-bzum, bzum... Jedno za druhým a tak rychle, že je nestačíte vnímat. Nastává vteřina zoufalství, obrátit se nelze, je možné se jen do toho z vašeho pohledu nekontrolovatelně se valícího proudu nějak zařadit. Mnoho lidí, kteří tu žijí, má však podobný problém každý den. Mám na mysli přistěhovalce a jejich potomky.

V roce 2005 zažilo Německo překvapení. Do té doby totiž považovalo problém s přistěhovalstvím jen za okrajový (roční nárůst méně než 100 000 přistěhovalců, t.j. 0,1 % z celkového počtu obyvatel, s klesající tendencí). Avšak ze zprávy Konference ministerstva kultury (KMK) a Spolkového ministerstva pro vzdělávání a výzkum (BMBF) s názvem „Vzdělávání pro Německo“ vyplynulo, že více než čtvrtina mladých lidí ve vzdělávacím věku (do pětadvaceti let) a dokonce zhruba jedna třetina dětí mladších šesti let mají migrační pozadí. Poprvé se totiž průzkum netýkal ani tolik státní příslušnosti, jako spíše původu rodičů. Takto formulovaná otázka odhalila čísla, která nikdo nepředvídal, a nastolila tím další, velmi závažné otázky. O pár let později tuto tematiku velmi citelně zviditelnila a prohloubila kniha Thilo Sarazzina „Deutschland schafft sich ab“ (v češtině vyšla pod názvem „Německo páchá sebevraždu“), která vzbudila rozporuplnou, avšak intenzivní a nezanedbatelnou debatu.

Je samozřejmé, že v první řadě se tato debata dotýká rodin z migračním pozadím, především těch mladých, a vzdělávání jejich dětí. Ani skutečnost, že se dítě z přistěhovalecké rodiny narodilo v Německu (efekt „druhé generace“), nezaručuje ulehčenou integraci. Proto se značná část úsilí ze strany politiky správně zaměřuje na rané dětství a jádro působení spatřuje v péči o vzdělávání a o rozvoj řečových dovedností. Jelikož v posledních letech chodí hodně dětí z migračním pozadím do mateřské školy (více než 80 %, to je ve srovnání s 95 % německých dětí velmi uspokojivé číslo), nepovažuje se doposud za naléhavé prosazovat povinnou předškolní výchovu. Skupina, kterou tvoří dětí s obzvláštní potřebou vzdělávací a jazykové podpory a která je podle daného průzkumu obtížně dosažitelná, tvoří v každé věkové skupině přibližně 3 %. V této skupině se ovšem mísí migrační pozadí se sociálním statusem. Jelikož se převážná část zmíněných dětí narodila v Německu, je možné podchytit jejich řečový vývoj ve věku, který je pro získávání řečových dovedností nejdůležitější, tedy ve věku mezi druhým a čtvrtým rokem. Ale jak.

Německé školy s vysokým podílem imigrantů se činí

Překážky pro úspěšnou integraci vznikají přirozenou cestou. Jednou z nich je tzv. školní segregace, problém známý nejvíc z Berlína, ale i z jiných větších měst. V Berlíně jsou oblasti s padesáti až šedesátiprocentním podílem obyvatel s migračním pozadím. Zdejší školy však vykazují leckdy až devadesátiprocentní podíl dětí s migračním pozadím. Rodiče německých dětí automaticky předpokládají, že úroveň těchto škol je nízká a dělají všechno proto, aby jejich děti chodily do školy jinam. Tím nevědomky roztáčejí začarovaný kruh a způsobují tento extrémní nepoměr. To je samozřejmě velmi komplexní a zamotaný problém, o kterém se dá dlouho mluvit. Tyto školy jej však musí řešit. Otevírají své dveře veřejnosti, zpřístupňují své knihovny, kavárny a ostatní prostory nejen žákům, ale i jejich rodičům. Integrují postižené děti, pracují s programy na řešení konfliktů a prevenci násilí a samozřejmě v neposlední řadě kladou vysoký důraz na rozvíjení řečových dovedností – němčiny i mateřské řeči (zde z velké části turečtiny). To je totiž další problém, který vznikl přirozenou cestou: velkou část rodin s migračním pozadím tvoří Turci, kteří byli před léty do Německa přizváni do továren jako „gastarbeiteři“. Časem se tedy v Německu začala zabydlovat skupina, která se za těchto okolností zcela zákonitě ocitla na sociálně nižší úrovni. Tato skupina není malá, tvoří ji téměř 1, 9 miliónů obyvatel. Značná část z nich nemá ukončené vzdělání.  Přestože statisticky má tato skupina obyvatel v průměru nižší sociální status než obyvatelstvo domácí, nepodílí se vyšší mírou na kriminalitě. Podle slov sociální pracovnice – kurátorky sedí v německých věznicích deset procent z domácích a deset procent ze skupiny migrantů. Zeptala jsem se, jak je to možné. Prý je zde jistý opodstatněný předpoklad, že obyvatelé s migračním pozadím mají vyšší životní resilienci (odolnost, nezdolnost, pozn. redakce). Jednoduše shrnuto: jsou daleko častěji vystavováni  životním těžkostem a jsou zvyklí se s nimi potýkat. Podle mého názoru se v této skutečnosti skrývá velký potenciál. 

Integrace na německý způsob: kulturní respekt

Pokud si tedy společnost dala za cíl integrovat děti, mladé lidi a rodiny s migračním pozadím, musí dbát na to, aby rozvíjela nejen jejich schopnost dorozumět se německy, nýbrž všeobecné jazykové dovednosti, které velká část dětí nemá ani ve své mateřštině. Tyto děti vyrůstají v jakémsi kulturním vakuu: ani doma, ani v cizině. Zvláště ty, které se v Německu narodily, chodí zde do školy a k původní vlasti svých rodičů nemají žádný vztah, a přesto je jim vštěpována kultura země, kterou neznají. Jejich rodiče často neumí dobře německy, matky starší generace vůbec ne.

V posledních letech se však situace zlepšila, bylo však potřeba vyvinout značný politický tlak. Jak jsem již výše naznačila, školy jako první pochopily, co je správné. Otevírají se veřejnosti a ve velké míře spolupracují nejen s dětmi, ale také s jejich rodiči, kterým nabízejí další vzdělávání i kulturní vyžití. Pokoušejí se koordinovat dvojjazyčné prostředí, pokud nemají turecké kolegy, snaží se na místě tlumočníků a zprostředkovatelů zaangažovat rodiče. Partneři se hledají navzájem a tak se vytvářejí podpůrné sítě s jinými školami, s kulturními zařízeními a jinými spolky, aby se zlepšila a rozšířila nabídka. Učitelé se cíleně vzdělávají v oblasti rozvíjení řečových dovedností a individuálního přístupu k žákům. Nejvíc práce v tom směru vykonávají školky a školy samy. Jsou to nejvhodnější styčné body pro integraci.

Konkrétních programů pro mateřské i základní školy existuje mnoho a pro jejich popisy tu není prostor. Jsou to programy pro jazykovou přípravu předškolních dětí, programy, které mají za úkol navázat kontakt s rodinami, programy pro integraci dětí do vyšších škol a pro to, aby měly tyto děti možnost získat co nejlepší vzdělání.

Německo problém řeší, a co Češi?

Německo se chvíli spoléhalo na to, že se problém vyřeší časem sám od sebe, jelikož převážná většina příslušníků této skupiny už se tu narodila. Jenže... teď to bude znít  jako klišé: „krev není voda“. V mnoha bodech mi úvaha nad těmito problémy připomíná naši problematiku s romskou menšinou.

A jsme zase u dálnice, respektive u nájezdu na ni: pár let jsem si zvykala a když jsem na ni pokaždé ve stejném hukotu najížděla, jen jsem se zkrátka odevzdala osudu a řekla si: snad mě mezi sebe pustí a nepřejedou mě. Dneska je to tak, že několik kilometrů před nájezdem a za ním je rychlost omezená na 120km/h, a tak má každý možnost se v klidu a s přehledem zařadit a dát se unášet proudem, který se zrychlí až ve chvíli, kdy už je situace přehledná. Pár let ale trvalo, než byl někdo ochotný to uznat. 

Kateřina Lepičová, Dachau