Jsem každodenně konfrontován s realitou české školy

Pane ministře, v úřadu jste už několik měsíců, za tu dobu jste se stihl seznámit se stavem úřadu i celého resortu. Jak to vidíte? 

Úřad jsem znal už ze svého předcházejícího působení, takže seznámení bylo poměrně rychlé. Neměl jsem však mnoho času se seznamovat, musel jsem především začít konat. Jeden z velkých problémů ministerstva byla určitá roztříštěnost agend a ne úplně dobrá koordinace činností a dialogů uvnitř instituce. Na to jsem v prvních týdnech a měsících kladl důraz. Nastavili jsme novou organizační strukturu a snažili jsme se měnit vnitřní kulturu ministerstva tak, aby fungovalo a navenek působilo jako kompetentní a jedním hlasem mluvící orgán státní správy, což se nám, myslím, daří.  

Co je, podle vás, v moci ministra školství, který si může dělat reálný nárok maximálně na další rok v úřadu? Na co se chcete ve zbývajícím období zaměřit?

Když jsem nastupoval do funkce, tak jsem s ohledem na politickou stabilitu v České republice a na frekvenci změn na postu ministra školství, musel počítat s tím, že program, který si mohu realisticky postavit, musí být vždy s více variantami; tedy program na několik měsíců a program na delší časové období. Myslím, že řadu kroků se už podařilo realizovat. Ať už to byla třeba úprava maturit, napravení situace v operačních programech a obnovení čerpání prostředků z ESF, změna přístupu k inkluzivnímu vzdělávání, schválení akčního plánu v oblasti odborného školství a celá řada dalších, velmi konkrétních opatření. Mnoho těchto úkolů vyplývá ze stavu vzdělávací soustavy i z analýz zahraničních studií, z toho, co víme, že je potřeba měnit a co se v uplynulých letech možná nedělalo s dostatečným důrazem.

Zbývající věci, které bych rád, aby tým pod mým vedením realizoval do konce řádného funkčního období této vlády, jsem shrnul do dokumentu dvakrát pět kroků, které jsem už představil veřejnosti. Vedle toho je velmi důležitá příprava celkové koncepce rozvoje vzdělávání, takzvaná Strategie 2020. Jednou z velkých obecně identifikovaných nevýhod české vzdělávací politiky je totiž fakt, že nám chybí celková koncepce rozvoje vzdělávací soustavy a jejích součástí a to musíme napravit.

Úkolů je samozřejmě ještě více. Věřím, že kromě reformních kroků obsažených ve dvakrát pěti krocích, ať už pro oblast regionálního školství nebo v oblasti terciárního vzdělávání, a kromě obecně akceptované Strategie 2020, se podaří připravit i nezbytné změny v oblasti podpory sportu. Jde o vyjasnění situace, ke které došlo jak v důsledku změny loterijního zákona, krachu Sazky, tak z důvodu vnitřní reorganizace sportovního prostředí v poslední době.

Všechny tyto úkoly jsou natolik zásadní, že pokud některé nestihneme realizovat za této vlády, tak každý další ministr, který to bude myslet s kvalitou českého školství a našeho vzdělávacího systému vážně, bude muset tyto věci řešit také.

Po vašem předchůdci jste převzal úřad, který trpěl několika výrazně medializovanými „těžkými nemocemi“. Státní maturitu se vám daří v rámci možností stabilizovat, byť až před nedávnem opustil Cermat pan Zelený, který za předchozí stav a řadu chyb nese plnou odpovědnost. Proč to trvalo tak dlouho?

Kroky, které bylo potřeba udělat, to znamená stabilizovat situaci kolem společné části maturitní zkoušky, jsme realizovali velmi rychle. Ať už to bylo vyvození personální odpovědnosti, zadání a vyhodnocení auditu a vnitřní kontroly CERMATu a samozřejmě také změna maturitní zkoušky a odstranění slabých míst, které měly dopad na konkrétní studenty. Ti se pak dostávali do situací, na které se nemohli připravit.

Pokud jde o působení pana Zeleného, po jeho odvolání z funkce ředitele CERMATu už bylo zcela na nově pověřeném řediteli CERMATu, jakou roli bude pan Zelený v rámci ústavu hrát. Domnívám se, že by nebylo správné, aby ministr školství zasahoval do vnitřních záležitostí CERMATu. Skutečnost, že tam pan Zelený dnes už není, je výsledkem vnitřních procesů uvnitř organizace a toho, jak si nyní nově vybraný ředitel Zíka vytváří svoji personální politiku. Názorů na působení různých osob a podobné věci může být celá řada, ale pro mě je důležité, abychom jednali srozumitelně, předvídavě a hlavně podle pravidel. A to, co popisuji, bylo jednání podle pravidel.

Státní maturita byla redukována na dřeň, na čemž panuje většinová shoda zasvěcených. Je ale její podoba tím, co české školství potřebuje? Myslím teď zkoušku, která probíhá více méně stále za stejných podmínek jako v předcházejících desetiletích. Ve Skandinávii už byly spuštěny verze výstupních zkoušek, v nichž studenti pracují na projektu, v němž musejí vyhledat, zpracovat, posoudit informace, použít vědomosti získané ve škole, vytvořit výstup v určitém formátu a obhájit ho. Kdy bude ČR zavádět podobnou zkoušku?

Otázka významu a funkcí maturity, tak jak ji dnes u nás známe, je zcela na místě. Můžeme samozřejmě zohledňovat i zahraniční zkušenosti, protože modelů výstupních zkoušek, vstupních zkoušek, celonárodních a dalších věcí je celá řada. Nicméně musíme především ctít určitou tradici, a to jak naši národní, tak středoevropskou, podle níž hraje maturitní zkouška ve vzdělávací soustavě velkou roli. To, o čem jsme nyní rozhodli, je podoba maturitní zkoušky na letošní a příští rok, kde jsme se skupinou expertů a lidí, kteří maturitní zkoušku i realizují, dospěli k rozumné podobě, která dobře zajistí plnění jedné funkce maturity, a to je hranice určitých znalostí a kompetencí. Samozřejmě můžeme uvažovat o dalších funkcích maturitní zkoušky, jako je třeba srovnávání studentů absolventů středních škol napříč republikou, nebo využití maturitní zkoušky pro přijímací řízení na vysoké školy. V tuto chvíli probíhá debata o tom, zda tímto směrem máme jít a co mají být povinné součásti společné části maturitní zkoušky. Chceme dospět k rozumnému a dlouhodobě funkčnímu modelu, který bychom v České republice po roce 2015 měli. V této debatě se také nevyhneme otázce, zda maturita má být takto univerzálním výstupem pro různé typy středoškolského vzdělání, anebo zda by její podoba neměla být v budoucnu výrazně jiná.

 Co čerpání prostředků z ESF? Evropská komise odmítla řadu naivních a podezřelých návrhů na čerpání prostředků (např. tzv. OKNO), v řadě případů nebyly splněny podmínky pro čerpání. O kolik ČR v konečném soudu přijde?

Souhlasím s tím, že při přípravě operačních programů, zvláště Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, byla příliš velká váha přisouzena tzv. systémovým projektům, respektive individuálním projektům národním, a že po zkušenostech, které máme, by bylo mnohem výhodnější větší množství finančních prostředků rozdělit přímo příjemcům, školám a vzdělavatelům. Řada těchto individuálních projektů národních byla postavena přinejmenším ne úplně dobře a dokonce vyvolávala pochybnosti o efektivitě využití finančních prostředků. Mohu konstatovat, že od chvíle, kdy jsem ve funkci ministra školství, jsme začali postupovat v souladu s Evropskou komisí a její pozicí, že jsme zastavili přípravu problematických individuálních projektů národních, ale také, že jsme prostředky, které nám zbyly, použili ve prospěch jak regionálního školství, tak vysokých škol, což považuji za rozumné využití. Díky tomu, že se podařilo obnovit důvěru Evropské komise a že jsme provedli vnitřní a vnější realokaci evropských prostředků, splníme za rok 2012 všechny požadované limity čerpání.  Existuje velká pravděpodobnost, že naprostou většinu financí, které máme k dispozici, v budoucnu využijeme. Jediným problematickým bodem je vyčerpání peněz přidělených Evropskou komisí pro letošní rok. Dochází zde totiž k souběhu takzvaného pravidla n+2 a n+3, kdy v důsledku rozhodnutí z let

2010 a 2011 je skutečně jisté, že nedokážeme vyčerpat úplně všechny finanční prostředky v Operačním programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Nedá se ale říci, že by to byly prostředky, o které Česká republika přijde. Jsou to peníze, které jsme mohli využít, ale nedokážeme to. Děláme nicméně všechno pro to, aby podobná situace nemohla nastat v letech 2014 a 2015, aby ztráty z nevyužitých prostředků byly minimální. Mohu oprávněně konstatovat, že finance, které máme k dispozici, využijeme dobře a v maximální možné míře. Řada problémů je dána i tím, že Česká republika a ministerstvo školství neměly zkušenosti s přípravou a řízením operačních programů a některá nastavení se ukázala jako ne zcela vhodná. Znovu však opakuji, že evropské strukturální fondy byly a jsou obrovskou příležitostí pro český vzdělávací systém a pro český výzkum. Díky nim se podařilo iniciovat řadu programů a velké množství kvalitních a potřebných projektů. I z tohoto důvodu je správné, že se podařilo zajistit, aby v příštím programovacím období spravovalo ministerstvo školství nový operační program zaměřený na výzkum, vývoj a vzdělávání.

Vašemu předchůdci se, krom mnoha jiného, podařilo prosadit zrušení praktických škol a tedy totální integraci žáků se specifickými potřebami do škol základních. Nyní se ukazuje, že je to neproveditelné a začíná se mluvit o tom podstatném, tedy o řešení sociální exkluze. Ta je v českém školství vážným problémem a zakládá na to, že společně s dětmi, které jsou pouze na základě svého sociálního znevýhodnění považovány za „méně vzdělavatelné“, poroste i sociální tenze. Nastartujete změnu v přístupu?  

Jednou z charakteristik úspěšného vzdělávacího systému je i to, jak umí pracovat s talentovanými, ale i těmi méně úspěšnými dětmi a mladými lidmi. My samozřejmě víme, že český vzdělávací systém vykazuje nebo vykazoval v tomto ohledu určité nedostatky. Pravdou také je, že řešení otázky inkluzivního vzdělávání či integrace nebylo v minulosti vždy šťastné. Česká republika ale nemůže v této věci postupovat, jak se lidově říká, ode zdi ke zdi. Nemůžeme buď zařazovat spoustu dětí do základních škol praktických, kam nepatří a jsou tam  pouze ze sociálně-kulturních důvodů a na druhé straně, když zjistíme, že se to děje, na to reagovat plošným zrušením všech základních škol praktických, a pokud možno ještě všech škol speciálních. Takový postup by byl mimořádně neodpovědný a velmi špatný. Proto jsme se rozhodli postupovat rozumnou cestou na základě debaty s odbornou veřejností a připravili jsme Akční plán ministerstva školství, který je návrhem plánů opatření v reakci na veřejně známý rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v kauze D.H. Tento plán jsme předložili na konci loňského roku na jednání Rady Evropy a byl kladně přijat.  Naším úkolem nyní je tento akční plán co nejrychleji realizovat, abychom upravili a vyřešili problémy se špatným zařazováním dětí do takzvaných praktických škol, nebo spíše do určitých vzdělávacích programů. Je důležité, abychom zlepšili podmínky pro rovné šance ve vzdělávání pro všechny děti, aniž bychom rušili to, co v českém vzdělávacím systému dobře funguje, což jsou třeba i takzvané základní školy praktické. Integrace žáků se specifickými potřebami není ale jen otázkou ministerstva školství, je to široký společenský problém a my musíme na základě širší společenské diskuze hledat to nejlepší řešení.  V této souvislosti jsme připravili také reformu financování regionálního školství, kterou chceme vytvořit lepší, transparentní a jasně dané podmínky pro financování asistentů, případně dalších služeb nebo podpory, kterou děti se specifickými potřebami vyžadují.

S výše uvedeným úzce souvisí i téma předškolní výchovy. Z řady velice dobře doložitelných zahraničních zkušeností vyplývá, že pokud dětem, zvláště těm sociálně handicapovaným, je poskytnuta v předškolním věku pozornost, daří se jim daleko lépe vypořádat se v budoucnu se svou nerovnou situací. Uděláte proto něco?

Stále více si uvědomujeme, že řada problémů, se kterými se ve školách setkáváme, souvisí s tím, jaká je předškolní výchova, předškolní vzdělávání. V České republice se už rozšířil evropský přístup k problematice předškolního vzdělávání. Ten nechápe uvedenou oblast jenom jako způsob, jak děti tráví čas, pokud jsou jejich rodiče v práci, ale že je to skutečně nesmírně důležitá součást vzdělávání a výchovy. V České republice jsme na rozdíl od jiných zemí limitováni tím, že předškolní vzdělávání není povinné. Na druhé straně má ale ministerstvo možnost kvalitu předškolního vzdělávání a předškolní výchovy prostřednictvím Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání, kterým většina dětí nakonec prochází, ovlivňovat. Dbáme na to, abychom nastavili rovné šance na vzdělávání pro všechny děti bez rozdílu už od předškolních let. Už v oblasti předškolní výchovy se snažíme nabídnout dostatečné podpůrné prostředky, které pomohou každému znevýhodněnému dítěti zařadit se co nejlépe do běžného vzdělávacího proudu a tím zabránit sociální exkluzi už na samém počátku. A opět s tím souvisí reforma financování regionálního školství, kterou v současné době projednáváme se všemi aktéry vzdělávací politiky a zřizovateli.  Naším cílem je totiž nastavení jednoduchého a spravedlivého systému podmínek a podpory financování pro všechny děti, včetně předškolní péče.

Veřejně jste ohlásil potřebu lépe diferencovat na výzkum a vědu orientované VŠ (centers of excellence) od těch prakticky zaměřených. Jak k tomu vysoké školy přimějete? Řada z nich se bude muset vzdát svých magisterských nástaveb, tedy i studentů, peněz, domnělé prestiže …

Je obecně známo, že jednou z nevýhod českého vysokoškolského systému je, že prakticky není diferencován. Poukazují na to snad všichni pozorovatelé, kteří se naším systémem terciárního vzdělávání zabývali, a víme to i my sami. Nemůžeme mít systém, kde naprostá většina veřejných vysokých škol nabízí všechny stupně vzdělávání a kde nerozlišujeme vysoké školy podle jejich funkce, ale po všech chceme všechno. To by se nám v budoucnu nemuselo vyplatit, vedlo by to k problematickým výsledkům ovlivňujícím kvalitu, kterou systém terciárního vzdělávání nabízí. Rozhodli jsme se, po hledání různých možností a řadě úvah a nakonec i po debatě s akademickou obcí, nejít cestou administrativní, byrokratické diverzifikace, kde bychom řekli, tady máme několik výzkumných univerzit, to jsou profesně orientované školy atd., ale půjdeme cestou profilace studijních programů, která bude dávat každé škole šanci podle toho, jaké funkce škola plní, v jakém regionu působí a jaké má cíle. Tyto studijní programy budou profesně orientované, akademicky orientované a v  omezeném počtu také výzkumné s tím, že škola se bude profilovat podle toho, jaké programy na ní budou většinově zastoupeny. Tato profilace bude úzce svázána i se systémem financování a s tzv. ukazatelem kvality nebo s kvalitativními prvky ve financování vysokých škol, na kterých jsme se už s vysokými školami dohodli, jsou zavedeny a diferenciaci fakticky vytváří. Protože parametry kvality jsou rozdílné pro bakalářský, magisterský a doktorský stupeň, tak pozvolna, nikoliv z roku na rok, ale během několika let povedou školy k tomu, aby si uvědomily, že se jim vzhledem k jejich kvalitám a k jejich profilu více vyplatí například bakalářské studijní programy a že pro ně nemá smysl mít programy doktorské a naopak, že jiné školy se mohou profilovat díky svému výzkumnému výkonu a dalším charakteristikám v určité oblasti směrem k výzkumným univerzitám. Myslím si, že tato pozvolnější cesta, na základě jasných pravidel a jasné profilace studijních programů, je cesta bezpečná, která povede k dobré, kvalitní diverzifikaci vysokých škol.

Otevřeně mluvíte i o tom, že byste rád podpořil výuku matematiky. Podle poznatků z posledního cyklu TIMSS čeští žáci vévodí v tom, jak je matematika ve škole nebaví. Co s tím?

Podpora matematiky, přírodních věd i technických znalostí a dovedností neznamená, že bychom chtěli jednoznačně preferovat jednu sféru vzdělávání. Matematiku považujeme za součást všeobecného vzdělávání a na základě mnoha ukazatelů vidíme, že nám zde vzniká určitý problém. Spočívá nejen ve výsledcích žáků v mezinárodním srovnávání, ale také v tom, jaké si volí další studium, jaké hledají zaměstnání a podobně. Matematika, přírodní vědy a technické vzdělávání dnes nejsou pro část kvalitních studentů atraktivní a to chceme změnit. S tím ale nelze začít až ve chvíli, kdy se mladí lidé rozhodují, co budou studovat, ale už právě v  předškolní výchově, ve vzdělávání na základních a středních školách. Připravili jsme a připravujeme řadu kroků, které mají napomoci, aby se vztah žáků k matematice a jejich znalosti zlepšily. V rámci programu EU peníze školám byla podporována hlubší znalost matematiky i finanční gramotnost, byli vzděláváni pedagogičtí pracovníci, vytvářeny nové metodické pomůcky a materiály. Ministerstvo podporuje olympiádu v matematice, spolupracujeme s Jednotou českých matematiků a fyziků, od příštího školního roku měníme rámcový vzdělávací program, kde dojde i k úpravě výuky matematiky na prvním stupni základní školy. Podporujeme také nové metody, které mají učinit matematiku zábavnější a atraktivnější. Připomenul bych například metodu pana prof. Hejného nebo aktivitu českých podnikatelů Matematika s chutí. Snažíme se, aby matematika přestala být pro některé žáky neoblíbeným předmětem, ale stala se něčím, co žáky baví a co považují za přirozenou součást svého všeobecného vzdělání.

Nejen pro matematiku, ale i pro mnohé jiné oblasti tradičně školního vzdělávání lze použít netradiční zdroje. Na internetu takové zdroje jsou, např. Khan Academy a jí podobné projekty. Nemělo by ministerstvo vysílat více signálů i v tom smyslu, že škola nemá na vzdělání monopol a že ho lze získávat, často zcela zdarma, jinde?

Skutečně musíme vnímat proměnu celého procesu vzdělávání, proměnu v dostupnosti informací,  v technologiích, s nimiž žáci pracují. V rámci chystané Strategie 2020 chceme propojovat výuku ve škole s procesy vzdělávání, které probíhají mimo školu, na internetu, prostřednictvím jiných médií. Plánujeme také rozšířit možnosti dosažitelného vzdělávání uznáváním výsledků neformálního vzdělávání a neformálního učení a chceme také monitorovat mimoškolní vzdělávání a působit prostřednictvím využívání sociálních sítí a dalších mediálních a komunikačních platforem tak, aby synergicky napomáhaly a podporovaly dosažení cílů školního vzdělávání. S tím však souvisí i jiná věc, a to, že v rámci Strategie 2020 bychom měli jasně vymezit a podporovat nezastupitelné funkce škol a přemýšlet nad tím, co škola jako vzdělávací instituce znamená, v čem je její role zásadní a měli bychom zároveň posílit roli škol jako center podpory celoživotního učení.

Hodně diskutovaným tématem je kvalita učitelů v českých školách. Nedá se nijak zastřít fakt, že na rozdíl od jiných zemí, jako je třeba Finsko nebo kanadské Ontario, se budoucí učitelé rekrutují z úplně jiné sorty uchazečů, z nichž navíc následně spousta těch kvalitních vůbec neučí. Uděláte něco proti tomu? Dá se vůbec proti tomu – z krátkodobého hlediska – něco udělat? Nejedná se o vleklý problém, který přesahuje samotnou oblast školství?

Problém kvalitních pedagogů je klíčový. Budeme-li hovořit o tom, že chceme mít kvalitní vzdělávací systém, musíme jedním dechem dodat, že k tomu potřebujeme kvalitní učitele. Český vzdělávací systém má jeden z nejstarších pedagogických sborů v Evropě a tento pedagogický sbor dynamicky stárne. S tím je třeba něco udělat. Na druhou stranu vidíme, že učitelské povolání není dostatečně atraktivní pro více kvalitních mladých lidí. Důvodem nejsou jen podmínky finanční, které samozřejmě každého napadnou na prvním místě, ale i určitá neperspektivnost učitelského povolání, postavení pedagoga ve společnosti a jeho pozice ve škole, která se příliš nezmění ani po třiceti letech praxe. Jedním z  chystaných nástrojů je vytvoření kariérního systému, bez kterého mít kvalitní pedagogy dlouhodobě nebudeme. Kariérní systémy se v určité podobě objevují ve všech úspěšných vzdělávacích systémech v zahraničí. My na něm už intenzivně pracujeme a předpokládáme, že bychom ho mohli zahájit v roce 2015. Atraktivitu učitelského povolání se snažíme zajistit i jinak. Chceme jasněji formulovat, co společnost od vzdělání očekává, definovat kompetence, kterých mají žáci na různých úrovních dosáhnout, snažíme se odstranit byrokratické překážky a administrativní zátěž učitelů a ředitelů škol a uvolnit tak pedagogům ruce, aby se mohli více věnovat vlastní výuce. To jsou všechno věci, které nepochybně mohou pomoci tomu, aby učitelské povolání bylo atraktivní a prestižní.

Akademický pohled na vzdělání, který je založen na znalostech a vědeckých poznatcích, považuji za výhodu, ale já jsem nikdy neměl jenom ten. Jednak se ve školství pohybuji jako aktivní pedagog většinu své profesní dráhy a kromě toho jsem také vystudoval obor s učitelskou aprobací. Především jsem ale otec tří dětí, které v posledních letech procházejí základní a střední školou, takže můj akademický pohled, pokud bychom vůbec o něčem takovém mohli mluvit, je každodenně konfrontován s tím, jak to ve školách skutečně vypadá.

Děkujeme za rozhovor, Bohumil Kartous