V Kanadě je kantořina prestiž. Učitelé jsou ale osobnosti …

.

Formální vzdělávání, jak předpokládám, se dá i v Kanadě rozdělit do jednotlivých stupňů. Začněme hned tím předškolním, kterému je v poslední době připisován významný vliv.

Systém základního školství se liší provincii od provincie mnohem více než ostatní úrovně. V Ontariu rodič může zůstat s dítětem na mateřské dovolené až 4 roky a bude mít stále garantovaný návrat do zaměstnání. Takto dlouhá mateřská dovolená ale nezahrnuje státní podporu, standardně se chodí na jeden rok. Existuje systém soukromých (preferované) i veřejných jeslí (tzv. daycares), frekventovaným prostředkem péče o malé děti jsou i chůvy. Nějaká hromadná forma výuky pak začíná ve čtyřech letech – dva roky školky, pak následuje osm tříd základní školy, opět je na výběr z veřejných i soukromých škol.

Jak je v Ontáriu pojato základní vzdělávání?

Hlavním úkolem základní školy je naučit žáky uvažovat nad problémem a snažit se o jeho řešení, což koresponduje se systémem výuky na vyšších úrovních. Dále se klade důraz na kreativitu (studenti vytvářejí poměrně hodně domácích projektů), práci ve skupinách, ale také používání informačních technologií. Od učitelů se očekává, že budou techniku (většinou jsou dostupné interaktivní tabule, projektory a počítače) aktivně využívat. Rovněž se od učitelů očekává, že zapojí do výuky „umění“ – zpěv, tanec, divadelní scénky a jiné aktivity. Ve 3. a 6. třídě musí děti psát standardizovaný test zaměřený na gramotnost a kritické myšlení. Výsledky jsou veřejné a srovnávají se, školy je používají k hodnocení své úrovně a vylepšování výukových metod. Na všech těchto úrovních existují veřejné nebo katolické instituce i francouzsky mluvící zařízení. 

Logicky se nyní posuneme do středních škol …

Střední škola (High School) kontinuálně navazují na základní školu a tvoří ji tři roky studia (ročníky 9 -12). Z 12. třídy se jde na univerzitu nebo college, tzn. o rok dříve než u nás. Na výběr je z tzv. public schools (veřejné), catholic schools (katolické) a private schools (soukromé). Catholic schools se považují za lepší než public – jsou prý bezpečnější a snad mají i lepší vzdělávací programy, ale to se spíše domnívám na základě toho, co vím z doslechu. Výuka probíhá ve dvou semestrech – podzim a jaro, a v mnohém se podobá vysoké škole. Žáci si volí 4 předměty na semestr, které se opakují ve stejném pořadí každý den. Délka vyučovací hodiny je zhruba 90 minut, liší se v pár minutách škola od školy. Klasická výuka začíná zhruba v 8:30 a končí mezi 14:00 – 15:00 – jedna z hodin je vyhrazená na oběd. K ukončení vzdělání je potřeba absolvovat povinné předměty (dle programu), zbytek je volitelný. Školy nabízejí na naše poměry i velmi směšné předměty jako je třeba móda a kosmetika. Školné se platí jenom na soukromých školách.

Existují i lidé, kteří střední školu z různých důvodů nedokončí a není bez zajímavosti, že se jedná v mnoha případech o imigranty. Někteří volí odchod zpět do své země, někteří se snaží najít práci a pobírají sociální dávky, záleží, na co má kdo nárok. Existují školy, kde je možné i v pokročilém věku si vzdělání doplnit.

Neexistuje nic jako maturita nebo jiná ukončující zkouška. Na začátku dne jsou hlášení a hraje se hymna. Studenti nejsou organizování do tříd, jak je to běžné u nás: existuje pouze celý ročník, který se různě schází na hodinách. Neexistují žádné přestávky, jenom co je třeba na přesun z třídy do třídy. Studenti nemají svoji třídu, třídy mají jenom profesoři a studenti chodí k nim.

Školy nabízejí různé mimoškolní aktivity a kluby, zejména sportovní, ale třeba zaměřené i na leadership (dovednost vedení). Některé programy, zejména na katolických školách požadují k ukončení i jistý počet hodin dobrovolnických aktivit, takže studenti třeba chodí pracovat do domova důchodců, pořádají různé sbírky a podobně. Pokud student neví, kam jít po high school studovat, nebo z nějakého důvodu nechce jít na školu (třeba ani nemůže). Bere si tzv. spare year  (rezervní rok) v podobě 13. třídy.

Na katolických školách jsou pravidlem uniformy. Pokud nepřijdete v uniformě, máte problém a pošlou vás domů. Uniformy jsou většinou polokošile a kalhoty, pro holky i sukně (kilty). Je přesně řečeno, jak se smí uniforma nosit a jaké doplňky jsou k ní povoleny (nebo spíš zakázány).

A vysoké školy? Jak fungují?

Univerzity by se daly rozdělit na školy, které mají v zájmu učit a školy, kde probíhá výzkum. Tyto typy se v různé míře prolínají. A zde již přichází školné. Kanadští studenti platí relativně malou částku: odvíjí se od školy, počtu předmětů atd. Část poplatků jde studentským uniím a na provoz kampusu. Kampus je standard, jenom některé školy jej nemají. Programy jsou mnohem obecnější než u nás, můj dojem je, že je potřeba nahnat hloubku a rozsah znalostí před zahájením specializace. Standardem je, že studenti končí bakalářem, magisterský program je určen jenom pro úzký výběr nejlepších.  Existuje systém opravdu motivačních stipendií. Zato neexistuje státní zkouška, stejně jako není všeobecně povinná bakalářská práce.

A pak jsou tu tzv. college (prakticky zaměřené VŠ), které jsou výhradně zaměřená na učení. Existují jakési dva typy – jedna je takový nižší typ univerzity, dala by se přirovnat našim VOŠ a různým odborným školám. Dalšími typy jsou medschool (zdravotnické školy) nebo teachers college (pedagogické školy). Tyto školy již předpokládají, že máte ukončený alespoň bakalářský stupeň studia. Jsou na ně tvrdé přijímací zkoušky ve formě standardizovaných testů, takže bez předchozího vzdělání se tam nedostanete.

Ještě k tomu školnému, to je nyní ožehavý problém i v ČR. Vláda ho navrhuje, ale většina vysokých škol (a samozřejmě i studentů) se nyní staví proti. Nevidí v tomto návrhu žádný přínos, spíše naopak…

Školné vytváří v Kanadě opravdu motivační systém stipendií. Celý minulý rok jsem docela živořil s penězi a vlastně jsem se dostal do stadia, kdy bylo nutné zhruba co dva měsíce získat nějaké stipendium nebo cenu, a z toho se pak dalo i slušně žít. Paradoxem ale je, že pokud těch stipendií dostanete moc, škola vám prostě nějaká sebere. Pokud například dostanete nějakou podporu mobility z ČR, měla by být v Kanadě nahlášena, a škola vám zkrouhne stipendia o onu částku. Ještě veselejší se to stane, když dostanete nějaký větší grant – to vám pak ta stipendia zmizí všechna. Za vlastní aktivitu a snahu tedy budete spravedlivě potrestáni...

Studium v magisterských a doktorských programech se bere jako zaměstnání. Pokud nastoupíte do takového programu, většinou dostáváte nějaké peníze, částka se liší. Co se ale neliší, je fakt, že vám zakážou pracovat víc než 10 hodin za týden (a to vám celé sežere smlouva na výuku). Přes to nejede vlak. Prostě chtějí mít jistotu, že za ty vyplacené peníze budete studovat a neflákat se v práci, nebudete nic protahovat atd. Tohle je fajn do té doby, dokud máte rodiče, u kterých můžete bydlet, nebo kteří vám posílají peníze. Kanaďané proto zpravidla chodí studovat tam, kde žijí, tedy ne jako u nás, kde se prioritně vybírá škola a na městě moc nezáleží. Prakticky vám to totiž tvrdě omezí měsíční příjem na to, co vám zaplatí škola, a to stejně zaplatíte zpátky na školném. Realita je taková, že studenti stejně pracujou mimo, ale tutlají to a nikdo se to nesmí dozvědět.

Školné má ale taky jeden velmi negativní aspekt: svazuje ruce učitelům. Vždy před začátkem semestru musí být přesně stanoven jeho průběh, tedy počet přednášek, domácích úkolů, písemek, jejich bodování, a to je všechno zcela neměnné. Učitel nemá možnost přihlédnout k individuálním potřebám vyučované skupiny. Zároveň ho to tvrdě omezuje v řešení situací, kdy je student dlouhodobě nemocný nebo má jiný problém – to se musí řešit s úředníky podle jejich tabulek (a problém je, když tabulky nejsou).

Školné se platí od předmětu. Takže když z předmětu vyletíte, vyhodili jste taky hromadu peněz. Neexistuje možnost studovat na více školách (nebo třeba jen víc oborů) najednou. Kromě toho, že byste to tvrdě zaplatili, je to prostě zakázané (kvůli dotacím na studenta od vlády).

Známkuje se na procenta. To znamená, že pokud někdo dostane z písemky třeba 40%, hodně často se zhroutí, protože z ní prostě vyletěl. Lidé zde také nejsou zvyklí na vlastní selhání. Minulý semestr jsem rozdal u půlsemestrální zkoušky hodně špatné známky (pod 40%) a přišli za mnou zhruba čtyři lidé (z asi 80 členné skupiny), kteří nesli situaci velmi těžce, když jsem jim odmítl známku zlepšit. Do jaké míry je toto opět stres zapříčiněný školným by se dalo polemizovat, ale rozhodně to bude mít podíl.

Školné je celkově podle mého přemrštěné. Při klasické dávce 5 předmětů na semestr v bakalářském studiu Kanaďan platí cca 3 000 kanadských dolarů, zahraniční student asi 12 000 kanadských dolarů, záleží na škole. Pokud bych měl přirovnat kanadskou výši školného k našim poměrům (na základě životních nákladů a platů), odpovídalo by to asi 30 - 40 000 Kč na semestr (pro Kanaďana). Bez stipendií je to absolutně limitující faktor, který vám prostě znemožní studovat. Existují různé půjčky pro sociálně slabší, ale je to tak trochu alchymie.  Vím třeba o jedné slečně, která pochází z poměrně nízkopříjmové rodiny – maminka je v invalidním důchodu po prodělané rakovině, otec je údržbář v Mittal Steel, a půjčku na školné od vlády stejně nedostala. Důvodem byl fakt, že jí od dětství rodiče na studium spoří a proto se jí na účtu válí pár tisíc dolarů, takže asi jeden rok školného. A podporu na studium nedostane, dokud je neutratí. Tím chci říct, že školné je v praxi strašně nebezpečné ve chvíli, kdy není dobře a citlivě nastavený systém podpor.

Osobně bych zavedení školného v malé výši u nás uvítal. Hlavní motivací by mělo být vytvoření stipendií, které opravdu povedou k motivaci k dobrým výsledků. Proto bych taky trval na tom, že peníze ze školného půjdou výhradně do stipendijních fondů. Zároveň mám ale strach, že naše politická scéna není dostatečně schopná něco takového provést a držet se původní myšlenky, ať už bude jakákoliv. Jako ideální výši bych pro ČR viděl něco mezi 5 - 8 000 Kč na semestr, a to klidně placeno i přímo, ne v odložené formě (ta podle mě nese obrovské množství nákladů spojených režií). Měl bych ale obavu, že se školné stane všelékem na díry ve financování vzdělávání a během pár let se dostaneme se na oněch 30 – 40 000 Kč, což by byl problém. Je třeba si uvědomit, že i ti Kanaďané už odmalička všem dětem na studium šetří (místo třeba stavebního spoření, jak bývá zvykem u nás) a před 20 lety u nás nikdo s žádným školným nepočítal, nikdo tyto úspory pro děti připravené nemá a ještě 20 let mít připraveny mít nebude. I v odložené formě by se větší částky staly velkým problémem.

Jak je to s kanadskou bilingvální výukou? Angličtina a francouzština jsou si rovnocenné?

Kanada má dva oficiální jazyky – angličtinu a francouzštinu. Proto se do jisté úrovně musí francouzsky učit všichni. Podle slov Kanaďanů (já francouzsky nemluvím) je ale tato úroveň velmi nízká. Existují ovšem speciální program (od školky až po střední školu), které se nazývají French Immersion (program na prohloubení znalosti francouzštiny) a ty mají zesílenou výuku francouzštiny. V podstatě kolem 10. ročníku (mladší lidi jsem nikdy francouzsky mluvit neslyšel) nemají studenti problém plynule komunikovat ve francouzštině. Ve francouzštině také musí, v rámci těchto programů, studovat některé předměty, většinou humanitního charakteru.

Jiné jazyky povinné nejsou. Francouzština je výhodou pro hledání zaměstnání, ale třeba mě její neznalost v Ontariu nijak extrémně nelimituje a v podstatě francouzsky nikoho běžně mluvit neslyší. Kdybych přišel do obchodu a vybalil na prodavačku něco francouzsky, věřím, že bych asi moc nepochodil. Pokud ale přijedete do Ottawy – v podstatě na hranice s Quebecem, francouzština a angličtina jsou na ulicích slyšet stejně často.

České učitele bude asi nejvíc zajímat, jak jsou na tom jejich kanadští kolegové…

Učitel je extrémně lukrativní a respektované povolání. Je to navíc státem placená pozice, ke které se vztahuj celá řada výhod, a proto je v současné době problém sehnat místo. Alespoň na středních školách, na univerzitách je to lepší, ale tam se bavíme o úplně jiné laťce. Místní deník Hamilton Spectator publikoval platy některých více či méně známých lidí. Nevím, co to udělá s českými učiteli, ale lidé jako rektoři, děkani či politici jsou uvedeni vedle učitelů na středních školách ... K tomu musíte samozřejmě připočíst výše výhody jako jsou příspěvky na důchodové pojištění, kvalitní zdravotní pojištění pro celou rodinu, vlastní vzdělávání, příspěvky na sport a rekreaci a podobně.

Celkově je pohled na učitele diametrálně odlišný, než na co jsme zvyklí u nás. Učitel je ten pán v obleku, kterého na střední škole oslovuje jedině jako „sir“ nebo „miss“ a v očích veřejnosti je extrémně respektovaný. V očích studentů na střední škole taktéž, co řekne učitel je v podstatě svaté (na univerzitách se přístup díky školnému a vyšší úrovni znalostí studentů odlišuje). Díky financím a tomuto společenskému statusu je tedy učitel velmi oblíbenou volbou kariéry, což ale v poslední době znamená obrovský přetlak. Na druhou stranu, úroveň pedagogů – jak po odborné stránce, tak vzhledem k ochotě a schopnostech učit - je velmi dobrá. Hlavně co se zapálenosti do učení týká, to se s naším školstvím nedá srovnávat. Rozhodně se nestává, jak je tomu podle mě často u nás, že člověk neví co dělat, tak půjde na „pajdák“ a bude učit. A pokud se to stane, nenajde díky konkurenci práci.

Pokud vystudujete učitelství, nikdo vás ihned jako učitele nezaměstná. Školy mají takové hromadné seznamy učitelů, kteří chodí suplovat, a tam taky začnete, pokud vás přijmou. Učit začnete „naplno“ až když se uvolní místo. Dostat se i na „supply list“ je ale problém, musíte se fakt snažit. Výhoda je třeba nějaká dobrovolnická praxe ve škole, plynulá francouzština nebo aprobace na další cizí jazyky.

Kanada se od etnicky vysoce „jednopruhové“ ČR odlišuje také historií osidlování a strukturou obyvatelstva. Jak reálně vypadá kanadská multikulturalita?

Kanada je zemí imigrantů. V takové normální třídě je minimálně polovina studentů asijského a arabského původu a v závislosti na své rodině si více nebo méně udržují svou kulturu. Není tedy nic nenormálního, že učíte slečnu zcela zahalenou v nikábu (oděv zahalující celou postavu, kromě očí, v češtině se vžilo odlišné pojmenování: burka) nebo sikha s turbanem a mačetou za pasem. Je extrémně důležité dávat si pozor na to, co říkáte a jak s kým jednáte, protože je velmi snadné někoho urazit. Zároveň se do výuky promítají kulturní rozdíly stylem, že třeba ona zahalená slečna se neúčastní diskuse, protože je názoru, že jí to prostě nepřísluší. Učitel musí být vždy připravený naprosto nekompromisně řešit jakékoliv rasově podložené konflikty, které vznikají zřídka kdy, ale stane se to. Prvním krokem je vždy slovní výzva, aby toho dotyční nechali, následně výzva k opuštění učebny a pokud toto nezabere, volá se ochranka (třídy jsou standardně vybaveny telefonem). Ona ochranka má různé formy. Na středních školách jsou to většinou nějací sociální pracovníci a vedení školy, univerzity mají ale svou vlastní policii (a nejen to, celý systém záchranných složek), která má na kampusu pravomoce jako městská, regionální, provinční či federální policie. V praxi tedy stačí zvednout telefon a do dvou minut máte ve třídě ozbrojenou eskortu pro neposlušného studenta. Osobně jsem nikdy neměl potřebu k něčemu takovému přistoupit, ale jsme na tuto možnost upozorňování v podstatě na každém školení nebo meetingu.

K té bezpečnosti: kromě požárních cvičení fungují i tzv. lock down cvičení, což je příprava na psychopata, který přišel vystřílet školu. Spočívá to v tom, že všichni musí okamžitě zalézt do nejbližší učebny, která se zamkne, zhasne se světlo, zatáhnou rolety, stoly se převrátí na bok a udělá se z nich kruh uprostřed třídy, do kterého si všichni lehnout. Ze třídy pak nesmíte ven, dokud nepřijde policista nebo ředitel školy a neřekne, že je po všem. Některé školy mají u vchodu bezpečnostní rámy, zejména ty střední.

Na univerzitách, kde často vyučují doktorandi a magisterští studenti, se lze s diskriminujícím přístupem setkat i ze strany učitele. Samozřejmě je to projevem obrovské neprofesionality, ale minulý rok jsem se setkal s případem, kdy doktorand z Bangladéše údajně odmítal komunikovat se studentkami a tvrdil, že učit ženy je ztrátou jeho času.

Co jazyková bariéra? A co vlastně imigranti z ČR?

Imigranti také mají různé problémy s komunikací v angličtině. Existují pro ně na středních školách speciální třídy ESL třídy (English as a Second Langure, Angličtina jako druhý jazyk), kde se probírá látka pomaleji a zároveň se vysvětluje angličtina. Studenti mají speciálně připravené osnovy, ale jejich vzdělání je považováno za ekvivalent těm „normálním“ třídám. Do ESL směřuje zpravidla i česká komunita romských imigrantů, což se stává problémem ve chvíli, kdy tito početně převyšují ostatní studenty. Komunikace v angličtině ve třídě jde do pozadí, je slyšet jenom jejich vzájemná konverzace v češtině a učitel se stává bezvýznamným mediátorem jednoho velkého chaosu, na kterého všichni kašlou. Školy se to snaží řešit zvýšením počtu kantorů (až 3 vyučující na 15 studentů v jedné třídě) překladateli, které poskytují různé místní neziskové organizace. Výuka využívá do značné míry činnosti, jako je kreslení, takže paradoxně písemka ze zeměpisu sem tam spočívá třeba v nakreslení obrázku.

Na univerzitách se samozřejmě o ESL už nikdo nestará, studenti musí držet krok. Vlastně už k přijetí je potřeba doložit znalost angličtiny, buď nějakým testem (Cambridge certifikáty jsou naprosto neznámou věcí, hraje se jenom na TOEFL nebo testy organizované univerzitou samotnou), rodným listem nebo dokladem, že žijete v anglicky mluvící zemi určitý počet let, diplomem z předchozí kanadské školy a podobnými dokumenty. Přesto se občas stane, že dostanete do třídy člověka, který angličtinu prostě nezvládá a to je potom utrpení pro všechny. Řeší se to přes různá centra pro pomoc zahraničním studentům, většinou osobním asistentem překladatelem. Kanaďané jsou ale jinak vůči slabé angličtině velmi tolerantní – málokdo totiž mluví bez nějakého přízvuku.

Jak byste charakterizoval styl výuky?

Princip výuky se hodně liší od nás. Hezky se to vysvětluje na matice nebo programování, ale platí to ve všech předmětech. U nás dostane student ve škole nějakou dávku teorie a procvičení typových úloh, následuje nějaká domácí aktivita. V Kanadě dostává student teorii (do značné míry povrchní)  a demonstraci toho, jak řešit příklad. Pak přichází domácí úkol, kde si prostě všechno musí vymyslet, zjistit a doplnit sám. V lepším případě jsou příklady a správná řešení rozebrány na další hodině, v tom horším se vrátí jenom známka. Efekt tohoto přístupu je, že i jednoduchá drilová cvičení doma studentům zaberou celý večer, protože si opravdu ten správný postup musí nejdříve sami najít.

Když jsem pomáhal přítelkyni s matematikou, vždycky jsem rostl z toho, jak jim prostě mohli takový úkol bez jakékoliv přípravy zadat. Na druhou stranu se ale studenti učí nad problémem sedět, rvát si vlasy a zkoušet různé věci a nikdy (většinou) za vámi nepřijdou s tím, že totálně neví, co mají dělat, a prostě se s tím nějak porvou (s různými výsledky). Další rozdíl je v tom, že u nás většinou studenti dostanou hlubokou průpravu teorií, která se následně aplikuje. V Kanadě dostanete nejdřív úkol a potom vám doplňují chybějící teorii. Osobně to nepovažuju za dobrý postup, protože studenti mají velký problém seřadit si v hlavě, co na čem stojí a vážou si teorii pouze k dané aplikaci. Další příklad k matematice: Kanaďan dostane za úkol najít vrchol paraboly, potom mu vysvětlí, jak to udělat pomocí hledání extrému přes derivace, a on to pochopí. Když mu ale potom strčíte místo paraboly jinou funkci, musíte mu vysvětlit znova, že extrémy najde přes derivace, protože ona funkce už prostě není parabola a on si to v hlavě nespojí.

Taková perlička: v Kanadě v podstatě neexistuje zkoušení nebo jakákoliv jiná aktivita, třeba počítání u tabule. Já si při matematických cvičení rád studenty k tabuli volám a vždycky je na nich vidět obrovské překvapení, co to po nich vlastně chci a proč by měli na tabuli oni něco psát.

Spojené státy  jsou v oblasti vzdělávání často charakterizovány přemírou testování. Má i Kanada podobný handicap?

Pokud je někde vyžadován test, abyste jste dostali do příslušné kategorie, prostě ten test musíte udělat a dodat výsledky. Jestli se jedná o přemíru testování, to je těžké říct. Pravdou ale je, že jako cizinec musíte mít v jednom kuse platný TOEFL (certifikovanou jazykovou zkoušku, pozn. red.), jako univerzitní student připraveny výpisy známek ze všech škol, které jste kdy studovali, jedna místní restaurace vyžaduje, aby zaměstnanci po třech měsících složili test o historii daného podniku, při žádosti o občanství budete muset složit test z vlastivědy.

Z obecného hlediska je Kanada země, která se celkově řídí hromadou tabulek a různých pravidel. Každý jedinec je strčen do takové škatulky a na základě této škatulky se posuzuje všechno, oč požádá. Díky momentální vízové povinnosti si Čech v Kanadě bez povolení ani „neuprdne“, takže ho samozřejmě všechny tabulky, ve kterých není, a do kterých se nemá šanci dostat, nehorázně vytáčí. Bohužel si lidé na ty tabulky tak zvykli, že neexistuje téměř žádný individuální přístup – pokud jste náhodou ve specifické situaci a něco potřebujete, každá úřednice vytáhne tabulku, zakroutí hlavou, protože nespadáte do žádného s určených postupů, a pošle vás do háje. Jestli někdo nadává na Českou byrokracii, měl by si zkusit jen tak zajet do Kanady a o něco požádat. Úžasný příklad je třeba požádat o uznání předmětů vystudovaných v České republice. Kanada nepoužívá systém kreditů ECTS  (European Credit Transfer and Accumulation Systém, který slouží k uznávání předchozího dosaženého vzdělání na VŠ) a vlastně tam žádné jednotné měřítko na kredity neexistuje, takže totálně nebudou vědět co s tím dost možná pohoříte už na tomto. Pokud se dostanete k někomu schopnějšímu, ten si ty kredity nějak magicky přepočítá podle vlastního uvážení, dodáte mu přesný obsah předmětů, a nakonec shoříte na tom, že i když se předměty shodují obsahem, nebyly vystudovány v angličtině, v tabulce není uveden postup a uznání předmětů tedy – světe div se - není možné. Ještě veselejší je shánět razítko na tu oranžovou kartičku Českých Drah pro slevu na vlaky…)

Díky moc za rozhovor, Bohumil Kartous