Co brzdí čínský rozlet?

I v českých médiích se občas dočteme o čínských ekologických problémech nebo o emancipující se střední třídě, která se začíná hlásit o svá práva. Už méně se mluví například o prudkém stárnutí populace, ke kterému dochází v důsledku politiky jednoho dítěte a které brzy tvrdě dopadne na nedokonalý důchodový systém. Neměli bychom ale zapomínat ani na školství a vzdělávání vůbec.

Čína se netají svou ambicí stát se vyspělou průmyslovou zemí a vydělávat na kvalitních high-tech produktech, koneckonců byznys s nekvalitními padělky založený na levné pracovní síle zemi mnoho prostoru pro růst životní úrovně nenabízí. V budoucnu by měla domácí spotřeba vyrovnat příjmy z exportu, ekonomika by se měla osamostatnit od závislosti na zahraničních technologiích a zaměřit se zejména na oblasti s vysokou přidanou hodnotou. Čína už nechce být jen montovnou Západu, kde většina zisků končí v kapsách nadnárodních korporací, které stěhují své papundeklové fabriky tam, kde mohou z lidí dostat nejvíc práce za nejméně peněz. Tyto chvályhodné cíle ale závisí především na schopnosti inovovat, podnikat, kreativně vyvíjet a hledat nové příležitosti. A to jsou přesně vlastnosti, které čínské školství nepodporuje.

V PISE premiant. V čem je tedy problém?

Podle mezinárodního testování PISA patří Čína mezi světové premianty – zejména autonomní velká města jako Shanghai, Hong Kong nebo Macao obsazují nejpřednější příčky. Průměr celé Číny částečně zhoršuje zaostávající venkov, i tak se ale díky devítileté povinné školní docházce může asijská velmoc v gramotnosti patnáctiletých směle poměřovat s leckterými evropskými zeměmi. V čem je tedy problém?

Pro charakter čínského školství je příznačná podoba závěrečných zkoušek na střední škole, které zároveň slouží i jako přijímací zkoušky na univerzity – jakési státní maturity po čínsku. Gigantické standardizované testy trvají dva až tři dny, dohromady osmnáct hodin čistého času a zahrnují převážně uzavřené otázky zkoumající faktické znalosti žáků – co všechno se dokázali namemorovat ve všech školních předmětech, od čínštiny a matematiky po zeměpis a vlastivědu. Na jejich výsledcích závisí platy učitelů a budoucnost (a vzhledem k vysoké sebevražednosti i holé životy) žáků a celé středoškolské studium je podřízeno jejich úspěšnému složení.

Vyučuje se jedenáct hodin denně, ve školách panuje vojenská atmosféra a tvrdá konkurence mezi žáky, volný čas je určen samostudiu a cokoli, co nevede ke zvýšení skóre v závěrečném testování je považováno za nesmyslnou ztrátu času – včetně koníčků, občanské angažovanosti a prostého odpočinku. Žáci nenávidí všechny, kdo jsou lepší než oni a ohrožují jejich místo na univerzitě i ty, kdo jsou horší a kazí průměr třídy. Jakákoli spolupráce je považována za iracionální, protože kdo by pomáhal nepříteli, když tím sám sobě může uškodit. Tak alespoň popisují atmosféru čínských škol například Eric Mu nebo Helen Gao.

Jak spolehlivě zahubit kreativitu

Důležitější než porozumění problému je schopnost správně vyplnit test a tak se spousta prostoru věnuje i samotnému nacvičování testovacích technik – někde prý žáci prý píší celohodinový test z každého předmětu každý týden, aby se naučili správně si rozvrhnout čas, optimalizovat tipovací strategie, vždy si po sobě zkontrolovat zaškrtnuté odpovědi a tak dále – i to se může promítat do úspěchu v mezinárodním testování. Může na takovémto školství ale Čína založit svůj budoucí ekonomický úspěch?

Pro progresivní ekonomiku založenou na inovacích je lidský kapitál klíčový. Určující je schopnost pracovníků hledat neotřelá řešení, pokládat otázky, nebát se vrhat do neprozkoumaných oblastí, sdílet dílčí výsledky, spolupracovat, přizpůsobovat se změnám a dávat věci do souvislostí. Jen 1,6% absolventů vysokých škol se ale pustí do vlastního podnikání a toto číslo dlouhodobě stagnuje. Nejúspěšnější čínští podnikatelé jsou sice mediální hvězdy, ale místo vzoru, který by následovala mladá generace, představují spíš mýty opředené hrdiny, jejichž osud je běžným smrtelníkům odepřen.

Konfuciánské čínské školství dokáže vyprodukovat armády poslušných inženýrů, kteří precizně okopírují to, co bylo vynalezeno někde jinde. K postupu na vyšší úroveň rozvoje by ale musela škola začít žáky učit klást otázky, spolupracovat a myslet samostatně, což si bohužel (nebo naštěstí) nedemokratický režim založený na poslušnosti a kontrole nemůže dovolit. Čína zřejmě bude i nadále tvrdě šlapat na paty západním ekonomikám, aby se ale stala skutečnou velmocí, musela by nejprve projít zásadní vnitřní proměnou. Doufejme, že alespoň v tomto směru si svůj náskok udržíme, byť možná není tak velký, jak by se zdálo.

Šimon Stibůrek