Příběhy dobročinnosti na českých školách

Tento fakt vzbuzuje mnohé veřejná rozepře. Mnozí lidé mají pocit, že svou jedinečnou vzdělávací roli si škola nejlépe obhájí tehdy, pokud znovu nabude na důležitosti. A že na důležitosti nebude tehdy, pokud se opět, jako tomu bylo v minulosti, stane exkluzivním společenským artiklem. Mají pravdu v tom, že ze škol by jistě odcházeli děti s lepšími výsledky, nicméně co s těmi ostatními?

Přitom se do značné míry zapomíná na to, že role školy zdaleka není jen vybavovat nové generace civilizačním poznáním. Jak bylo naznačeno, je mnoho způsobů, jak ho předávat. Ale kulturní pouto, které vytváří skutečné společenské vazby a udržuje společnost v pravém slova smyslu pohromadě, v tom škola byla, je a zůstane jedinečná. Vychovat z nové generace lidi, kteří jsou si vědomi odpovědnosti za vlastní činy, jsou si vědomi toho, že oni jsou součástí této společnosti, stejně jako lidstva a že lidská společnost nepřináší jen radost, ale i problémy, bolest a smutek, to je výhradní role rodiny a školy. Jestli tedy škola hledá dimenzi exkluzivity, je to právě zde. Exkluzivní role školy ve výchově by přitom klidně mohla být otevřená úplně všem: čím více lidí škola zasáhne, tím lépe pro společnost. O devalvaci školy v tomto smyslu nemůže být řeč, a pokud by to skutečně bylo tak, že škola vychová z každé následující generace lidí, kteří považují společnost, v níž žijí, skutečně za svou, pak by i formální tituly opět nabraly na síle. Titul totiž nepadá jen s ředěním vzdělávací podstaty, kterou zastupuje, ale i s tím, že vzdělaný a zepředu i zezadu otitulovaný asociál je pro tuto společnost nebezpečí, nikoliv výhra.

Nadace VIA, pravděpodobně z podobných pohnutek, vyhlásila první kolo ocenění VIA BONA za školní dobročinnost. Z desítek nominací, které se po vyhlášení sešly, by každá zasloužila ocenění. Od škol, které dokážou vytvářet prostředí, v němž děti mohou dospívat v charakterní bytosti, přes práci jednotlivých učitelek a učitelů, kteří se rozhodli bez zištné příčiny zpevňovat a obnovovat společenské vazby mezi dětmi a světem okolo, až po často neuvěřitelné osobní nasazení žáků nebo lidí mimo školu, aby pomohli lidem okolo sebe nebo na druhé straně planety. Tyto tři zaujaly nejvíce proto, že ukazují různé cesty, kterými je možné dobročinnost ve školách zabydlet. Jsou mezi nimi příběhy, v nichž jde o skutečné osobní nasazení a odvahu jít proti proudu, ale i všední dobročinnost, která, pokud je pociťována jako běžná součást našeho života, mění každý den na lepší. 

Šárka Rambousková a studenti 3. ročníku a septimy Gymnázia Broumov
Broumovsko je regionem s vyšším podílem rodin ze sociálně vyloučených lokalit. Studenti gymnázia se rozhodli v rámci mimoškolní činnosti podporovat žáky broumovské základní školy ze sociálně vyloučených rodin – především Romy. Snaží se o to, aby žáci bez problému zvládali základní vzdělávání.  Svými aktivitami zároveň napomáhají odstraňovat negativní nálady ve společnosti vůči Romům. Studenti pomáhají žákům v rámci své dobrovolnické práce narovnat rozdíly ve výuce
a vzdělávání. Konkrétně pomáhají s domácí přípravou žáků, s doučováním, komunikují o běžných událostech denního života a nabízejí dětem sportovní a kulturní vyžití. Účastní se také příprav na projektové dny pro žáky 1. stupně, někteří doprovázejí žáky i na výletech a exkurzích.

Co se díky osobnímu nasazení nominovaného/ých podařilo realizovat, změnit, čeho se podařilo   dosáhnout?
Odstraňování předsudků. Studenti se naučili komunikovat s minoritní společností, poznali odlišnosti života obou skupin a seznámili se i s faktem, že život romské komunity není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Prostředí romských rodin nemůže vždy žákům poskytnout takové možnosti, na které je majorita zvyklá a bere je jako naprostou samozřejmost. Tento poznatek je jedním z motivů pomoci romským žákům. Někteří ze studentů docházejí do přípravného ročníku naší školy (ten je zřízen především pro žáky z romských rodin) a věnují se i zde činnosti s dětmi.

Co je podle vás nejdůležitějším momentem?
Daří se pomalu, ale jistě, měnit názory studentů na Romy v České republice. Jsou tolerantnější, chápou rozdíly mezi národnostmi a svoje zkušenosti předávají ostatním.

Jan Krejcar, Ondřej Dus, Marek Liška, Michaela Grösserová, Jiří Blatník, ZŠ Pouchov
Studenti (dřívější žáci ZŠ Pouchov) byli po dva roky klíčovou součástí projektů „Jedeme do Afriky! Nechceme pomáhat jen na dálku.“ a „Jedeme z Afriky. Pomáhejte s námi.“ S těmito projekty navštívili celkem 24 škol a realizovali 2 prezentace pro veřejnost. Ve školách žáci popisovali své zážitky a dojmy z cesty do Afriky z roku 2010, kdy v Keni navštívili adoptovaného chlapce a zažili s ním jeho běžný školní den. Mohli tak předat svoje vlastní postřehy, pocity a zkušenosti, používali vlastní multimediální materiály. Děti a učitelé v jiných školách se mohli zamyslet nad problémy současného světa a uvědomit si, že svět není tak velký a že i jedinec může pomoci a změnit věci kolem sebe. Program vidělo přes 1 900 žáků z celé ČR.

Co vás motivuje k podpoře dobročinných projektů?

„Motivují mě hlavně africké ženy z vesnice, kterou jsme navštívili. I s tím, co mají (a oni toho mají opravdu málo), se dokážou radovat a být milé na všechny okolo, hlavně dokážou žít naplno.“ (Míša)

„Hlavním motivem je asi to, že mohu pomoci lidem, kteří to potřebují. Tato myšlenka mě nejvíce naplňuje, proto takovéto projekty podporuji a vždy budu!“ (Marek)

„Vyprávět svým vrstevníkům o tom, jak to v Africe vypadá a jak peníze z adopce pomáhají, bylo poučné, zároveň zábavné a doufám i inspirativní.“ (Ondra)

„Pomocí prezentací, které proběhly, snad někoho přesvědčíme, aby taky pomohl lidem, kteří to potřebují.“ (Jirka)

„Nikdo si podle mě neumí představit, jaké je tam žít a jaké je být dítětem na africkém venkově. Celá cesta pro mě byla jen těžko uvěřitelným zážitkem, který podstatně změnil můj pohled na svět a důležitost či malichernost spousty věcí. Následné cesty po českých školách, kde jsme své poznatky, prožitky a pocity líčili dalším lidem, mě jen utvrdily v tom, že je důležité umět pomáhat.“ (Honza).

Zdeňka Sekulová a septima Gymnázia Jana Palacha v Mělníku
Paní učitelka Zdeňka Sekulová a studenti septimy Gymnázia Jana Palacha v Mělníku se rozhodli uspořádat volejbalový turnaj s prodejem koláčů, které studenti sami napekli. Záměrem bylo podpořit tělesně postiženou Denisku. Tu si vybrali ze tří dětí, které jim doporučila organizace Maltézská pomoc. Na akci vyrobili plakáty, které zvaly další studenty k zakoupení svačiny. O možnosti pomoci informovali studenty školním rozhlasem a volejbalový tým jejich třídy si vyrobil trička s nápisy "Pečeme pro Denisku", která měla za úkol upoutat a povzbudit každého, aby přispěl. „Tím se nám povedlo vnést do povědomí všech studentů to, že jsou mezi námi lidé, kteří potřebují naší pomoc, a to nejen v rozvojových zemích světa, ale i tady u nás v České republice, dokonce v našem regionu.“ Celkem se studentům podařilo vybrat částku 15 609 Kč.

Jak jste se rozhodli, že chcete pro někoho druhého něco udělat?

Nejdříve jsme kontaktovali společnost Maltézská pomoc, což udělala naše třídní profesorka, a dostali jsme na výběr z několika osob, kterým můžeme pomoci. Denisku jsme si vybrali společně celá třída, právě kvůli tomu, že je přibližně stejně stará jako my a měla by mít možnost se svým životem přiblížit tomu našemu.

Co je podle vás nejdůležitějším momentem?

Myslím si, že hlavním důvodem pro nominaci by mělo být naše nadšení pro věc, protože k zorganizování akce jsme se rozhodli sami.