Nechejte žáky učit se z chyb. I z těch vašich

José Vilson je učitelem matematiky na druhém stupni základní školy. Společně s mnoha dalšími učiteli diskutuje na webu Edutopia.org o tom, zda a proč učit matematiku. Jako učitel dospěl k určitému poznání: není ani tak důležité, jaký rámec (třeba školní vzdělávací:) v daném předmětu nastavíte, jako to, jakým způsobem děti učíte. Tedy, lépe řečeno, jakým způsobem dětem umožníte „učit se“.

Ze své vlastní zkušenosti vypracoval pět zásad, které dětem umožňují nejen přístup k matematice, ale také zažívat vlastní úspěch z „učení se“. Jak se můžete přesvědčit, tyto principy lze aplikovat v jakémkoliv předmětu, nebo spíše v jakémkoliv procesu učení. Jejích jednoduchost a přirozenost je až zarážející, uvědomíme-li si, jak jsou často vzdálené od běžného školního vzdělávání …

Více chyb, více možností pochopit

Tento princip by měl používat každý učitel, v matematice to ovšem platí obzvlášť. Učitel by měl najít správnou rovnováhu mezi učením prostřednictvím přímých instrukcí a tím, že nechá žáky více objevovat, nacházet. A právě na vlastní objevování by měl klást hlavní důraz. Pokud připustíme větší množství chyb, necháme žáky projít stejným procesem, jakým první matematici naší civilizace přišli na axiomy, jejichž platnost v matematice dodnes uznáváme. A pokud připustíme, že i my děláme chyby, je to velmi silný signál žákům, že i oni – chybující – mohou být dobrými matematiky. Když udělám na tabuli chybu, ať už záměrně, nebo ne, doufám, že studenti ji najdou a že se tak právě oni ocitnou v pozici expertů.

Podporujte žáky v jejich vlastním snažení

Řada z nás, učitelů, píše Vilson, bývá nervózních z toho, když děti s matematickým zadáním bojují, jako kdyby měly pochopit okamžitě po zadání úkolu, co mají dělat. Možná zapomínáme, že to, co je pro nás prosté, je pro děti zcela novým problémem, ať už z hlediska používaných pojmů, nebo úrovně jejich schopností a dovedností. Ale to je přece v pořádku. Pokud se děti snaží úkol zvládnout, znamená to, že se učí řešit problém samy, že samy v sobě musejí najít motivaci. To znamená, že učitel by je v tomto úsilí měl podporovat, jak jen to je možné. Pokud žáci nevidí, že jejich snaha nemá svou vlastní hodnotu, smysl, často na ni rezignují. Rozmyslete se vždy před tím, než intervenujete do studentova snažení, byť s upřímnou potřebou pomoci …

Nechejte děti také učit

Během hodiny nechávám děti mluvit víc, než mluvím já sám. Pokud moc mluvím, žáci přestávají věnovat mým slovům pozornost. Pokud nechám žáky mluvit, a ne jen jednoho, nýbrž více žáků, přebírají na sebe více podílu učení sebe i ostatních. To platí zejména tehdy, pokud během hodiny ověřujeme pravdivost výsledku nebo postupu. Nechat je vysvětlovat látku ostatním, samozřejmě za adekvátního vedení, znamená posilovat jejich vlastní schopnost látku pochopit a rozvíjet vlastní proces ověřování svých postupů. A sám ani nemusím tolik mluvit:)

Na otázku odpovídejte dalšími otázkami

Pokud se student na něco zeptá, měli bychom jejich otázku uznat tím, že jim položíme více dalších otázek. Tím docílíme toho, že povinnost odpovědět na otázku přeneseme na ně. Samozřejmě jde o to jaký typ otázek pokládat a do jakého rámce je zasadit. Otázky, které vyvolávají pouze odpovědi „ano“ či „ne“ nefungují. Místo toho je můžeme nechat zápolit s otázkou, kterou samo chtějí zodpovědět. Je vždy lepší nechat je dojít ke správné odpovědi vlastním úsilím.

Personalizujte úlohy a otázky

Tím, že jména svých žáků zanesete přímo do řešeného problému, úkolu, otázky, dosáhnete většího zapojení žáků do řešení. Tím, že jméno žáka použijete ve třetí osobě jako součást řešeného problému, otevíráte jemu i ostatním okno do problému: problém se stává jejich vlastním, i když je jen hypotetický. Právě v abstraktní matematice je důležité, aby se žáci cítili být součástí, cítili, že k tomu, co řeší, mají nějakým způsobem blízko. Samozřejmě je nutné zahrnout jména všech žáků, aby učitel zamezil zdání, že má své oblíbence, nebo že naopak některým žákům tímto dává najevo jejich nedostatečnost.

 Přizpůsobit takto výuku žáků pochopitelně zabírá čas a ochotu dělat vlastní chyby. To samozřejmě nutí učitele vystoupit z jejich „zóny komfortu“, často léta pěstované. Nicméně jako učitelé máme povinnost vytvářet základ a precedens k tomu, aby z našich žáků vyrostli lidé, kteří se celoživotně úspěšně vzdělávají. Nikoliv jen za to, aby zvládli standardizované testy. Jednou z cest, jak toho dosáhnout, je vytvořit našim žákům podmínky pro to, aby se naučili ptát, experimentovat a aby se naučili považovat učení za sobě vlastní.

Zdroj: http://www.edutopia.org/blog/engaging-students-in-math-jose-vilson